Břitevníci (5)

19. prosince 2016 v 10:00 | Solivagant

Kapitola pátá
Chystala se další všedně společenská večeře v domě Wayů pro nejbližší spolupracovníky mužů. Gerard hovořil o čemsi vážném s otcem v pracovně a Mikey okukoval Danovu práci v kuchyni s nezávazným hovorem.

"A co se ti vůbec stalo?" zajímal se Way mladší.

"Píchl mě čmelák," pokrčil rameny nezaujatě kuchař.

"Máš alergii?"

"Ne, ale stejně si to dělá, co chce," řekl Dan, podíval se rozmrzele na oteklou ruku a dál pokračoval v krájení masa.

Mikey chvíli přemýšlel nad čmeláky a skleníky k pěstění celoročního ovoce a zeleniny, a pak žertovně nahlas okomentoval viděné, totiž vegana zpracovávajícího maso.


"No tak to víš, jednoduchý to vždycky nebylo. Když jsem byl mladší, měl jsem psa a tomu jsem maso dělat prostě musel," začal historku, ujedl svačinu a zamíchal jazyky v hrnci, "Někdy to bylo drsný. Třeba když byla v srdci sražená krev, a někdy jí tam bylo fakt dost, nebo když z toho všeho ještě volal nedotlučený život, co skončil sotva před chvílí, než si to odneseš od řezníka nebo z jatek. To tě pak napadá, co je život, co je smrt. Prostě krájíš maso a upadáš do filosofie. Nebo taky rozdíl mezi masem čistým a třeba nepraným žaludkem, kdy vidíš, co to zvíře ještě ráno žralo, čím ho vlastně krmili - je to dost zvláštní pocit, ale neřekl bych, že je dobrý nebo špatný, prostě pocit. Hm, možná trochu fascinace, údiv, nevím," odkašlal si a pokračoval, "Někdy mě tak napadalo, jak fajn asi musí být mít blízko baráku košer řeznictví - hlavně, když jsem nacházel ty aorty plný krve, co pak v hrnci bobtná a plave nahoře, jako když se nafukujou plíce. Přišlo mi to děsný. Ruce jsem si pak vždycky drhnul a mydlil, abych z nich dostal tu živočišně páchnoucí mastnotu. Nesnášel jsem to, fakt. Podal bys mi tymián, pane?" obrátil se na Mikeyho. Ten koření hned podal a dál poslouchal. "Někdy jsem taky začal poskakovat jako maniak z nohy na nohu, když jsem narazil na něco zvlášť chutnýho," uchechtl se nad vzpomínkou,"Řízneš do toho a projede ti mráz celým tělem, jako když se řízneš do nehtu. A ten pes mi seděl u nohou a mlsně se na ty moje zkrvavený ruce díval a já mu říkal 'kamaráde, seš jedinej na celý planetě ,pro koho tohle dělám, doufám, že si to uvědomuješ.' Tak snad to věděl," zasmál se pobaveně, "protože do tý doby a ještě dlouho po tom jsem nikomu takový služby neposkytoval. Vidíš a teď to se mnou už nic nedělá, člověk se od toho musí umět odstřihnout. U zeleniny taky nebrečíš, když ji sklízíš. Nebo možná jo, ale stejně jí nakonec sklidíš a pojíš a chvíli zase žiješ a seš. To je jednoduchý - zákony přírody, přežití," pokrčil rameny a zakousl mrkev.

"Atom v atom se obrátí, jasně," přitakával Mikey.

"Spíš záleží, jak se k nim člověk dostane."

Hrnce probublávaly a mezi mladíky zavládlo dumavé ticho, které přerušil až zvonek vchodových dveří.
***

Správce domu se spěšně zkontrolovat v zrcadle ve foyer a již otevíral a vítal dorazivší hosty. Pomohl jim z kabátů, deštníky usadil do míst jim určených a jal se návštěvníky uvádět do přízemního pokoje neboli knihovny, kde jim nabídl aperitiv. Poté vyhledal pána domu, oznámil mu, kdo dorazil, a odešel za Quinnem, aby jej upozornil na mokré oděvy, o něž se bude potřeba postarat, aby byly suché, než se společný večer navrší.


V kuchyni prokonzultoval s Danem, jak dlouho zbývá do hlavního chodu, zkontroloval si čas s tamními hodinami a odešel projít jídelnu, kde bylo již úhledně prostřeno, v krbu příjemně plápolalo a z knihovny vedle doléhal tlumený veselý hovor.

Quinn mezitím obstaral svršky návštěvníků a vrátil se zpět k rozdělané práci, totiž žehlení. Upíjel čaj ze šálku se zlatým lemováním, poslouchal Death Spells a prkno mu od napařování již okapávalo na podlahu. Operoval s rozepnutou svrchní košilí uniformy a hrál si zrovna s puky, když se vrátil Bob, jemně jej políbil, vzal suché kabáty a zase je odešel vrátit do foyer na věšáky. Quinnovi se na tváři rozlilo tajnosnubné uspokojení. Setřel si krůpěje potu z čela a nad rtem a dál se věnoval zapeklitým nohavicím.
***

"Zítra nemůžu," pravil Gerard a otíral si koutky úst do plátěného ubrousku, "musím ještě jednou projít podklady k jednání zastupitelstva, což dneska už nezvládnu. Přeci jen přes dva tisíce stran po deváté večerní, to už není nic pro starce, jako jsem já. Zato tadyhle Mikey," poukázal významně na bratra na druhém konci stolu, "ten si jistě čas dnes ještě najde."

"Četl jsem odpoledne cestou z práce," opáčil suše sourozenec a pokrčil skromně rameny, "Byla zácpa."

"Tedy, bratře! Udivuješ mě. Snad jsi nejel automobilem?"

"Jepha se mě snažil unést na schůzku," zareagoval Mikey, jakoby šlo o nejjasnější věc pod sluncem, "Tak co jsem měl dělat."

"Aha, únos! No to je ovšem jiná," mlaskl spokojeně Gerard a pustil se do křehkého moučníku.

Otec, který toho večera nevěnoval pozornost jejich rozpravě, přemýšlel nad svými věcmi. Nepřítomně převaloval sousta v ústech a co chvíli se díval na hodiny v očekávání důležitého mezikontinentálního hovoru.

"Slyšel jsem, že bude v sobotu pršet," řekl Bert.

"Výborně, tím naše cestování ovšem padá. Hm-m, no to bychom se místo toho mohli uvrhnout do další delší kinematografie. Obyčejně na ní nedochází, tak by konečně zase mohlo," plánoval hned Gerard.

"Co máš na mysli?" zajímal se Bert, "A co se vůbec pouštělo naposledy - ví někdo?"

"Počkej," zamyslel se starší z bratří nahlas a vyjmenovával své domněnky, dokud nenarazil na jméno správné - Satanské tango. "Takže je načase, abychom vytáhli staré dobré upíry," zaradoval se s tajemným muhaha, hlavu skřípl v ramenou jako kreslená postavička a se zašustěním si promnul ruce.


"Doufám, že přijdeš taky, Franku," řekl po chvíli.


Všechny pohledy padly na mladého asistenta. Ten svižně loupl koutkem oka po Mikeym, jakoby očekával sdělení či svolení, jak na neformální nabídku reagovat. Dostalo se mu však jen hlubině nehnutého očního kontaktu, a tak jen nejistě přikývl.

"Výborně, tedy dohodnuto. V sobotu v pět u nás," zaradoval se Gerard, "A nebojte, svačinky v podobě malých zakousnutí budou připraveny."
***

Když se později toho večera chystali společníci k odchodu a Bob jim pomáhal zdvořile nazpět do kabátů, zeptal se Frank, jestli si taky někdy promítají práci Billa Morrisona.


"Jako třeba co?" vyzvídal Gerard, neznaje tvůrce.

"Light is calling," napadalo Franka, "nebo Decasia…"

Gerard pozorně naslouchal a dělal si mentální poznámky, aby se potom mohl po snímcích podívat, zatímco Mikey stál opodál jako napnutá struna a bez hnutí svého nového asistenta pozoroval. Tak on zná Billa Morrisona, běželo mu hlavou a bývalo by se mu chtělo padnout na podlahu a vydrat ze sebe hrozivé cosi v návalu nezvládnutých emocí. Ovládl se však a ani Franka v záchvěvu euforie nepopadl, ani se naň neusmál - tam, přede všemi. Namísto toho si jen tak mimochodem pomyslel, že je snad prvním člověkem, kterého kdy potkal, kdo by znal podobné kulturní odstíny. A najednou měl ohromnou potřebu ho zdržet a probrat s ním jednotlivé filmy a…

"Dobrou noc, Franku."
***

Den nato stáli zástupci politických oddělení, sponzoři, zprostředkovatelé, pořadatelé, novináři a další ostatní hosté v nově otevíraném kulturním vzdělávacím centru na okraji města. Mikey přešlapoval z nohy na nohu a doufal, že nebude muset pronášet žádnou řeč, že si vystačí s řečníky ostatními, a čekal, až se vrátí s verdiktem Frank, který šel na výzvědy.
Podzimní dopolední slunko se proplétalo mezi nic netušícími lidmi skrz barevná okenní sklíčka prostorného společenského sálu a šimralo zrychlené duše v pomalu polevujícím mumraji.


Vyslechli si koncert, několik řečníků pošlapalo ještě ráno leštěné podium, mezi nimiž mládenec Way ke své úlevě chyběl, a již se loučili, přáli vše dobré a slibovali, že se brzy zastaví na program delší.


"To tahání houslí mi připomnělo film Train de vie," poznamenal Frank při zapínání kabátu a oči mu přitom svítily vzrušením z nové práce, "Znáte ho?"

Mikey se na změť čepýřících se vlasů v sychravém větru vedle sebe nevěřícně podíval a užuž chtěl reagovat a konečně tak rozvést neuskutečněnou včerejší debatu, když tu se mezi nimi rozezvonil telefon, a tak jen přikývl v souhlas a nechal asistenta, aby konal, co musel; od čeho tu byl v řadě prvé.

Mířili na následující štaci, barevné listí kolem tančilo a radovalo se z vyhasínajícího života, než se stane humusem - ostatně jako všechno živé - a zastávka elektriky už se začínala rýsovat v dohledu. Mladý Way zkontroloval jízdní řád, vytáhl ciferníky z kapsy a zvážil možnosti nejpohodlnější přepravy, přestupů a času, aby dorazili na schůzku s malým předstihem tak akorát. A to už přijížděl spoj, rozhrnoval na kolejích listoví a Frank stále ještě telefonoval a domlouval věci organizační.


Nastoupili a byli ve voze skoro sami. Za chvíli uháněli, poháněni kolejnicemi a tykadlovým vedením nad nimi, vylidněným pošmourným městem - doprava, doleva, rovně, doleva, doprava, zastávka, dveře se otevírají, bzzz, dveře se zavírají. Frank si zapisoval cestovním písmem důležité zkratky do sešitu, zamyšlením svědivé čelo si co chvíli promnul a ve snaze vybalancovat v zatáčkách rovnováhu se na sedačce hrbil, opíraje se telefonujícím loktem o stabilní věci v dosahu, zatímco ruka druhá svírala pero a gestikulovala v bez-zápisových okamžicích doplňující významy svých právě proudících myšlenek. Mikey dělal jakoby nic, díval se z oken - tu sem, tu tam - a přitom si pečlivě všímal všeho, co se na místě před ním odehrávalo. Byl upřímně rád, že se již podobnou každodenní administrativou zabývat nemusí, že tu je někdo, kdo se o ní za něho postará, a ačkoli by v tu chvíli nahlas nevyznal nic, byl svému asistentovi skutečně vděčný za to, že - konečně - je a že se na něho může a smí spolehnout.

Rozpršelo se.
***

"Mikey, Eddie je v nemocnici," ozvalo se večer do sluchátka ve foyer, "tak tu s Bertem dneska zůstanu." Zněl zlomeně, napadlo mladšího sourozence, který v teple domova naslouchal hospitálním zvukům v pozadí, zatímco oba mlčeli. "Mohl bys prosím tě požádat Franka, aby, já nevím, se postaral o věci na zítřek? Nebo myslíš, že to pro něj bude ještě příliš práce? Zase ho nechci zatěžovat, to bych si to raději udělal sám."

"Ne, řeknu mu, on to zvládne. A vy taky, slyšíš? O nic se nestrachuj, hlavně se o nic nestrachuj."

Ticho.

"Kdybys je jenom viděl," dostal ze sebe Gerard namáhavě a tiše.

"Gerarde…"

"Mikey," popotáhl, "kdybys je jenom viděl, zlámalo by ti to srdce. Nefalšovaně by puklo vpůli."

Ticho.


V telefonním automatu se ozvalo odkašlání a: "Gerarde, potřebuješ ještě něco?" zeptal se sourozenec pevně.

"Ne," pronesl prázdně, "Ne, už nic."

"Tak se seber; vzpamatuj se, slyšíš?" kázal neústupně Way mladší, "Jdi za nimi a buď tam. Obstarej Berta a nechej ho, aby obstaral Eddieho, a o nic jiného se nezajímej, nestarej. S Frankem to vyřídím."

"Mikey."

"Ne," zastavil ho rázně, "ne, Gerarde. Nemysli na to, ani na to nemysli a jdi tam. Soustřeď se teď jenom na to, na co máš, ostatní zahoď, slyšíš? Zatraceně, Gerarde, nechtěj, abych tam za tebou přišel a zpráskal tě jako malýho psa!"

Tiché popotáhnutí na druhé straně.

"Dobrou noc, Gerarde," řekl Mikey tvrdě a srdečně zároveň.

"Dobrou noc," oplatil přání a zavěsil. Chvíli přemáhal nadvládu emocí, zapřen rukama o stěnu a v předklonu se tam snažil vydýchávat to, co se v něm právě odehrávalo. Z nosu mu teklo, svaly se mu třásly a hrdlo bolelo sevřením. Jako malýho psa, opakoval si, správně, jako malýho psa, zatraceně Gerarde, vzpamatuj se, jako malýho psa.

Odešel na toalety, svezl se tam na zem, nechal se vybuchnout a za chvíli už zase vstával, omýval obličej pod studenou vodou a utíral se do papírových, zlostně se trhajících, utěráků. Jako malýho psa, řekl si ještě a zadíval se na sebe do zrcadla. Tak jo, jako malýho psa. Upravil si oblečení i vlasy, z kapsy vytáhl malé pomocníky zapomnění a do jednoho je spláchl v záchodové míse, kterou notný okamžik poté ještě sledoval. Pak se narovnal, spokojeně pomlaskl a odešel za dvojčaty McCrackenovými.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ax Ax | 9. ledna 2017 v 12:55 | Reagovat

Může mi někdo vysvětlit, jaktože tady není žádný komentář? Fakt, že tohle umělecké dílo tady dobrý měsíc leží bez povšimnutí, tak nějak přebíjí štěstí z prvního komentáře..
Wow, jsem zamilovaná,tenhle příběh snad konkuruje i mé nekonečné lásce, Wrongu. Prosím, piš dál. I kdybych byla jediná, kdo zatím čte, je to úžasné.
A jen tak na okraj, píšeš i na nějaký jiný blog?

2 MarcoD MarcoD | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 10:47 | Reagovat

Velmi zajímavý blog

3 Solivagant Solivagant | 27. března 2017 v 19:40 | Reagovat

Ax, děkuji za poklonu. Další kapitolu jsem již zaslala, Břitevníci tedy žijí. Jinak v současné době nikam jinam nepíši, jen papírově. Toto je taková nostalgická bratrská oddechovka - alespoň pro mne. Zkrátka mi chlapci chyběli.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama