Břitevníci (4)

12. prosince 2016 v 10:00 | Solivagant

Kapitola čtvrtá
Slunce prosvítalo škvírami v závěsech, v domě byl klid a ticho a jediné, co Mikeyho častovalo přáním dobrého dne, byl tikot hodin v jeho pokoji. Chvíli jen rozespale mžoural do života, pak ale vstal a odebral se vykonat očistu.

Když se oblékl, vypravil se do přízemí do kuchyně. Nikde nikdo, říkal si a prostupoval dál vylidněným domem. V kuchyni si natočil sklenici vody a celý vyčerpán se posadil.

Cumlal vodu a rozhlížel se přitom po kuchyňském zařízení. Vybavilo se mu, jak tu jako malý stejně tak sedával - jen mu bylo lépe - a popíjel čokoládu se smetanou, kterou mu čas od času připravoval Danův dědeček, jenž tu před ním, také coby kuchař, pracoval. A jak tak vzpomínal na dobu minulou a vody ve sklenici ubývalo, začínalo se mu opět chtít spát, až tam na stole nakonec ze všeho usnul.

Později byl služebníky nalezen a odnesen do ložnice, kde ho opět vysvlékli a oděli do obleku pyžamového. Mikey o ničem z toho nevěděl, ale stejně by mu to bývalo bylo nevadilo, i kdyby věděl. Na to se moc dobře znal. Jediné, co se mu v čase nemoci prohánělo hlavou, byly značně bizarní sny.

***
Dny ubíhaly a Mikey stále ještě stonal. Gerard toho hned využil a mladšímu sourozenci naordinoval studijní materiál, protože na obyčejném lelkování v posteli není zdrávo nic, a když se pak vracíval po večerech z práce, chodíval potajmu nakukovat pootevřenými dveřmi do jeho pokoje, aby zjistil, jak s promítáním postupuje. Mikey, kterému bylo tou dobou všechno jedno, neboť byl slabý hůř jak moucha, se dal i celkem vděčně přesvědčit ke sledování, třebaže jinak preferoval docela jiná kinematografická odvětví. A protože neměl sil dělat cokoli jiného, jen spal a snažil se u obrazovky notebooku svědomitě dodržovat alespoň pitný režim.

Poznával Normu, poznával Normana s Dylanem a celý ten prapodivný svět plný moře, hor, lesů, trávy a taxidermie, a ten, jakoby ho zaváděl hlouběji a hlouběji do Alenčiny propasti s bílými tlapkami a uhoněným kožíškem. Tik tak, tik tak, už zase běží další den, pane Wayi, tik tak, tik tak. A co bude dál?

Když dr. Edwards pobaveně uzemnil Normu s tím, že on je gay a Mikey se smál, až mu z očí teklo, bylo jasné, že se jeho stav zlepšuje. V posteli sice ještě zůstával, nicméně už začínal jíst a jeho lože podle toho také vypadalo.

Mezitím se stihl navrátit otec bratří spolu s Jephou z cest a co nevidět měl dorazit i dědeček Wayů, aby u nich jako obvykle pobyl a vyzvěděl, co nového v jejich životech.

Mikey si však zatím žil jako v bublince, a ani nevnímal, že se počet osob v domě rozrostl. Jediné, co ho totiž zrovna zajímalo, bylo, jak ta čtvrtá řada dopadne a co bude následovat v té další. Byl lapen a nikterak se tomu nebránil - jedno, že nemohl vystát tu či onu postavu, o scénáři raději nemluvě, vystačil si totiž docela obyčejně s Verou Farmigou, ano, a reprezentací Normanova onemocnění.

Gerard, který v té chvíli zrovna mířil za sourozencem, bral schody po dvou a na chodbě v patře si začal broukat: "Bung, bung, bung, bung, bung, bung, bung, bung, bung, bung, bung, bung, bung." S tím vstoupil do Mikeyho pokoje a svůdnicky opřen o futra laškovně začal: "Mr. Sandman, bring me a dream. Make him the cutest that I've ever seen. Večeře," mrkl naň, prstíčkem pojď-za-mnou hrábl a zamířil zpátky za ostatními.
***

Jídelna šuměla zaujatým hovorem, lidé postávali kolem slavnostně prostřeného stolu a čekali, až se sejdou všichni, aby se mohlo usednout ke společné krmi. Mikey se šel hned pozdravit s dědečkem a otcem, také s Bertem a než stačil dojít i ke svému novému asistentovi, již se přesouvalo ke stolu, a tak si jen zdvořile pokynuli.

Rozkládal si ubrousek na klín a dumal nad tím, kdy mu vlastně oznámil, že jej přijímá. Jediné, na co si rozpomněl, byl horečnatý sen, v němž v noci telefonoval, což, pokud byla pravda, vzbudilo v Mikeym rozpaky.

Dan s Quinnem servírovali nejprve předkrm a poté hlavní chod, zatímco Bob doplňoval číše. Hovor příjemně běžel, jídlo bylo chutné, pití v debatách osvěžovalo a po dlouhé době nikdo nikam nespěchal. A když pak přišel desert, dědeček se rozpovídal o časech minulých.

"…hrozila válka a pořádaly se svatby, jedna za druhou. Bylo totiž potřeba zajistit další generace, další chlapce a děvčata, a tak všechny mladé, co měli jen trochu věk, postavili před oltář a do roka měl přijít první kudrnáč, další rok druhý a tak to šlo, dokud to šlo a mužští nešli do bitev. No a pak už by bylo, tak říkajíc, jedno, jestli se vrátili nebo ne, hlavně že tekla jejich krev v žilách jejich dětí," upil brandy a pokračoval, "Pradědův nejstarší bratr byl už ženatý a s dvěma dětma - a to mu bylo osmnáct, považte. Jenže pak byli na řadě bratr se sestrou. Jí bylo šestnáct a dali jí tenkrát devatenáctiletého klučíka, co sotva vyšel akademii. No. No nic, a ti pak měli dvě děti, než ho odvedli a do roka padl. Zato tomu bratrovi bylo tehdy čtrnáct, ale že by musel jít brzy taky do boje - chodilo se od sedmnácti - sezdali ho rovnou taky a ten než odešel, měl dětí pět. Dvoje dvojčata! Však sami dobře víte," mrkl na vnuky, " Prý čím je matka mladší, tím je větší šance takového úkazu, ale nevím, co je na tom pravdy. Zase jinde se pravilo, že to jde po linii mužské, tedy když jsou vícerčata mezi jeho příbuznými, že to v ženské není, no. A v jiných rodinách to bylo to samé. Jakmile byl takhle někdo předválečně do života rodinného uvržen, věnoval se v podstatě jen dvěma věcem - plození a hromadění prostředků, aby bylo z čeho čerpat, až to vypukne. Ale nemyslete si, byl to úkol pro celou rodinu a všichni k tomu museli zodpovědně přistupovat, a tak generace starší pomáhaly mladším, aby mohli kojence brzy od prsa odstavit, manželky tak mohly opět menstruovat a pak už se čekalo zase jen na další malou hlávku," zasmál se dědeček.

"Telefon, pane," oznámil tiše správce panu Wayovi. Ten poděkoval, omluvil se od stolu a odspěchal ke sluchátku.

"S tou menstruací to ale není tak jednoduchý," namítl Bert, "každý to má přeci jinak."

"To jistě, máš pravdu," vracel se ke slovu dědeček, "Ovšem je to jaksi v genetice, a tak u nás v rodině, pokud šlo o naše dámy, ne přivdané, to tak bylo. U ostatních, pravda, se to leckdy lišilo," zamyslel se a chvíli pročesával vzpomínky, "Ale víte co, oni, jak potřebovali ty kojence co nejdřív dostat z mléka, a přeci aby ho měli dost, tak jim to prso ani z pusy dost často nešlo. Hm, stejně bych řekl, že to nejvíc odnesly ty holky. Nejdřív rodí jako o závod, děcka si neužije a už je tu zase další, pak jí muže odvedou, ten se buď nevrátí, nebo vrátí - otázka je, v jakém stavu - no, a pak už se zase plodí, protože, protože tak to zkrátka bylo. To se s dneškem nedá vůbec srovnat. Jen se podívejte, třeba vy, chlapci, jste jenom dva bratři. To dřív nebylo ani myslitelné. Nejen, že by to bylo málo, ale je potřeba mít i nějaká děvčata - přeslice i meč, to je ten správný klíč. Ale jak říkám, dneska je to všechno zase jiné a nedá se to takhle srovnávat, stejně tak jako za časů našich. Každá doba má svůj metr. A tak to má být, co, chlapci?" zasmál se a plácl se do nohy.

Mikey upíjel kávu a ačkoli poslouchal, po očku pozorně sledoval svého asistenta - jak mu hraje obličej, co si asi zrovna myslí, co mu přišlo úsměvné a co naopak ne a proč…

"No, ale co ty, Gerarde, už se chystáš na ženitbu?" otočil se dědeček, jakoby nevinně a vpravdě však nadmíru pobaveně, na vnuka.

"Ale, dědo," opáčil hned lišácky Gerard, "to je přeci docela soukromá věc. No ne? Taky bych se mohl ptát, kdy jsi naposledy ty viděl babičku, hm? Já jsem však slušně vychovaný a na takové hrubé a přímé dotazy mě neužije, to by z toho byl hnedle výprask, to ti říkám. Au, au, celý zadek bych měl modrý, kdyby na to přišlo. Ničeho se však neboj," zvážněl naoko, "jakmile se budu mít tím zlatým kovem opásat, dám ti vědět i s pozvánkou."

"No dobrá, dobrá," bavil se vnoučetem dědeček, "ale i tak byste na to, hoši, neměli zapomínat. Svobody si užijete v životě ještě dost a dost - ne že byste po ní teď strádali, viďte. Je ale důležité mít tohle z krku a z vlastní vůle, než aby pak, nedej bože, přišla nějaká situace, kdy si budete muset někoho vzít. A teď nemyslím jen muset jako muset, ale vážně, některé funkce zastávat svobodní prostě nemůžete, na to je tu protokol, a stát se může cokoli, nemyslete si. A i dnes se domlouvají manželství," dodal vážně a v místnosti nastalo zamyšlené, zpytující ticho.

"No nic, hoši, nějak vás to moje vypravování, koukám, zmohlo," vytrhl dědeček konverzační trn, "Půjdu teď na chvíli za vaším otcem - nevím, co ho tak dlouho drží, když tu jsme takhle pohromadě - a vy běžte a připravte mezitím ten váš film."
***

Hodiny ve foyer odbíjely osmou večerní, když se Mikey odebíral do ložnice, aby si odpočinul. A jen co se odložil na postel, usnul.

Asi po půl hodině, kdy se v přízemním pokoji přichystalo sezení pro zájemce o promítání, a ti se již počínali scházet, se ozvalo na dveře ložnice zaklepání. Nic se nedělo, a tak se po nesmělém okamžiku ozvalo znovu. To už Mikeyho probralo.

"Dále," doneslo se na chodbu zevnitř. Asistent tedy nejistě vstoupil, dveře za sebou otevřené, a oznámil, jak ho Gerard vyslal, že je již vše připraveno. Way mladší seděl na posteli a prohlížel si ho - mladík s ostychem a srdečností ve tváři, v černém svetru a košili, co je upřímně vděčný za práci, kterou dostal. Hm, protáhl Mikey neslyšně se zaujetím.

"Díky, Franku," řekl a následoval jej.

Knihovna byla již zpola plná - tentokrát přišli opravdu všichni, včetně zahradníka Raye. Dědeček s otcem, panem Wayem, Gerard s Bertem, služebný Quinn, kuchař Dan, Bob, správce domu, zmíněný Ray, řidič Jepha a Mikey s Frankem.

Gerard, jen co se příchozí usadili, před všechny předstoupil, uklonil se a přivítal je na pravidelném filmovém setkání. Omlouval taktéž svého indisponovaného společníka, spolutvůrce a spolupořadatele pana bratra, že k nim nehovoří společně, neboť je ještě celý bledý z prodělané nemoci.

"Tentokráte se podíváme do Mongolska," pravil a dál divadelně představoval snímek Jeskyně žlutého psa. Poté už jen požádal o zhasnutí a obraz na plátně se mohl začít rýsovat.
***

Když den nato dorazil Mikey do kanceláře, aby spěšně podepsal nějaké neodkladné administrativní papíry, musil ve dveřích na moment ustrnout. Vše bylo uspořádané, mělo své místo - tohle tu předtím taky bylo? - a působilo dokonce milým dojmem. Rozhlížel se spokojeně překvapen po prostoru a sám pro sebe musel ocenit, jaké pozornosti se dostalo jednotlivým detailům. Tak to má být. Tu vstoupil dovnitř Frank, hromadu béžových složek v náručí přidržoval už i bradou, aby mu nevypadly, a dveře za sebou zavřel nohou - jen aby již mohl dokumentaci odložit na desku pracovního stolu. Mikey se při tom pohledu trochu vyděsil a s neskrývanou obavou se zeptal, jestli to je všechno nebo ještě něco přibyde.

"Ne, ne, to už je všechno," opáčil hned trochu stydlivě Frank. Sledoval, jak jeho spolupracovník prochází zběžně jednotlivé složky, podepisuje je, občas se mu svraští čelo zamyšlením a sám přemýšlel o tom, jestli je kancelář dostatečně uspořádána, zda je přehledná a praktická a snad i útulná, aby se v ní dobře pracovalo i dlouhé hodiny. Zajímalo ho, co si o tom všem asi myslí Way a do tváří se mu vkrádala nejistá horkost - na nic se však nezeptal.

Jakmile byl Mikey hotov s posledním podpisem, srovnal dokumenty, zasunul po sobě židli, ještě jednou se spěšně rozhlédl kolem a podal Frankovi ruku na rozloučenou.

"Dobrá práce," řekl, "Tak nashle zítra."

Asistent pokorně špitl poděkování, věnoval Mikeymu poklonu a už hleděl do zavřených dveří. Srdce mu bušilo, košile místy nasáklá nervózním potem. Tak to bychom měli, řekl si a první oficiální pracovní setkání z něj pomalu odpadalo. Vzal podepsané desky a jal se je zase roznést do dalších pracoven, kam měly zamířit dál. Frank Iero, asistent - napadlo ho cestou hřejivě, až se tomu musil pousmát. Byl na sebe pyšný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama