Břitevníci (2)

28. listopadu 2016 v 10:00 | Solivagant

Kapitola druhá
Páni Wayové seděli v lóži divadelního sálu v uhlazených smokinzích a se zaujetím sledovali cvrkot právě probíhající přestávky. Otec, který se vzdálil na chodbu, aby mohl v klidu hovořit o potřebných věcech s Robertem, správcem domu, již pravidelně proměňoval jakoukoli příležitost v pracovní jednání. Neopomněl tedy ani tento večer. Nazítří se chystal odjíždět na služební cestu, cítil proto nepřeberné nutkání se ještě jednou řádně ujistit, že bude o vše postaráno, třebaže si byl vědom, že má letitá zkušenost neodmyslitelnou hodnotu plnou spolehlivosti a hovoří tedy sama za sebe.

Byl už zkrátka takový. Hlavně nic nenechat náhodě.

Gerard, který do té doby mlsně pokukoval po sále pod nimi, vyhlížeje tak nové tváře ve společnosti, obrátil pozornost k pootevřeným dveřím, pomlaskl a nesouhlasně zakroutil hlavou.

"Jen se na to podívej - chudák Bob. Zase ho moří těmi svými paranoidními řečmi," pravil k Mikeymu a povzdychl si, "Počkej, půjdu ho z těch vůdcovských spárů vyprostit."

Vstal a už byl mezi nimi a šikovně umlouval otce, aby se vrátil k nim a nechal jejich hosta z nižších řad alespoň jeden večer v pokoji. Správce se uklonil, popřáli si příjemný zbytek koncertního představení a již se každý odebíral zpět na své místo.

"Akorát včas," pronesl Gerard.


Lampičky v sále začínaly pomalu hasnout a ruch ustávat. Mikey ještě jednou spěšně pohlédl do programu Vadim Repin, Boris Berezovsky - stálo tam. Zaujetím pozvedl obočí a s napětím již pohlížel na právě dorazivší umělce.

Výpravy za kulturou byly v rodině Wayů dobrým zvykem od nepaměti. Někteří snad kdysi měli za to, že to, že s sebou brávají své sloužící, častokrát skutečně každého, s kým tou dobou spolupracovali, mělo působit povýšenecky - že oni na takovou extravaganci mají. Nicméně po určitém čase se tou samou snůškou hladových uší rozneslo, že tak činí prostě proto, že nevidí důvod, proč by neměli - a když mohou zážitky dopřát dětem svým, proč je odpírat ostatním.

Navíc dbalo-li se na prosperitu rodu, stávalo se samozřejmou přirozeností pěstění těch, kteří jej obklopovali, o něj pečovali. Nadto pánům přinášelo radost a uspokojení, pokavad mohli smysluplně a ve vší osvětě rozmlouvat se svými podřízenými - jako rovný s rovným, říkávalo se v počátcích. Totiž příslib pozdější plodné konverzace nad společnými zakušeními býval mnohdy sladší, než kdejaký marcipán.

Jindy se zase pravilo, že tak činili čistě z vypočítavosti, totiž že kvalitní školy budoucím nástupcům staré generace pracovníků platili pro to, že se chtěli obklopovat jen lidmi schopnými, studovanými a znalými - a i v tom byl značný kus pravdy.

Ducha je potřeba neustálým hnětením utvářet, rozšiřovat, obohacovat, inspirovat, pobízet. Daleko víc totiž záleží na tom, jak je lidská bytost formována uvnitř, nežli zvenčí.
***

Byl tomu téměř týden od chvíle, kdy Mikey předal svou starou kancelář čerstvému nástupci a sám stanul v éře sobě neznámé o dvě patra výše. A třebaže pracovní dny a hodiny se znatelně prodlužovaly, výhled z okna měl mladý Way vpravdě znamenitý.

Čtvrteční odpůldne, které se neslo v lenivém táhnoucím se duchu, se zdálo býti téměř nekonečné - večera se ne a ne dočkat. Gerard zrovna tou dobou lelkoval v bratrově ještě poněkud stroze zabydleném pracovním prostoru, každou chvílí očekávaje jeho návrat z porady, aby jej poté mohl unést do jednoho z místních bordel-barů. Samotnému se mu totiž nechtělo.

Neurčitě se rozhlížel kolem, když tu hmátl po ošumělém výtisku, co ležel mezi ostatními věcmi na stole. Takový nepořádek, zavrtěl nesouhlasně hlavou a jal se dílem listovat.

"Bohové, mohl bych takřka mezi tvýma nohama projíti!" předčítal teatrálně nahlas a rázoval přitom místností. "Jakou máš bílou pleť, takový hrubý muž, poznamenal Antoninus. Líčíš se? Že se nelíčíš… A vyzvednuv se na špičky nohou, přejel prstem po tváři Maximinově a podíval se pak na prst. - Ne, nelíčíš se. Ukaž, obejmu-li oběma rukama tvůj dvojhlavý sval. Bohové, jaké máš ruce… Tvrdé jako z mramoru… A jaké boky!"

Gerard spokojeně pomlaskl a ušklíbaje se pokračoval zase o kus dál. Tentokrát už máchal rukama, dělal přitom různé obličeje a měnil dramaticky hlasy, jakoby postavám skutečně patřily.

"Císař prohnul se do zadu, nazpět, jako stonek sklánějící se květinky: hlava se dotýkala takměř podlahy a oči pohlížely dvojsmyslně, fialkově a perversně na Maximina. Hm," pohled se mu náhlým zamyšlením zúžil, dál si četl tiše a houpal se přitom na podpatcích.

"Hm-m," protáhl opět zaujatě.

V tom dovnitř vešel Mikey, v podpaží štos papírů uvězněných svorkami, ve tváři znavený podrážděný výraz a hned si to namířil ke stolku pod oknem, kde měl ve džbánu vodu, a dlouze se napil. Gerarda jakoby si nevšímal, hlavu plnou skončených rozhovorů. Nepřítomně a s uvolňujícím se napětím pohlížel ven, stále ještě se občerstvující bez-chutným chladem.

"Ach, Vaše Věčnosti," začal starší směrem k mladšímu v obdivném gestu, "toť neobyčejně obratné! Jste krásný, takového sličného mladíka jsem dosud neviděl... - Vždyť jsem také Helegabalus. - Ano, božský Auguste… - Totiž Slunce. - Ano, Slunce, Vaše Věčnosti."

Mikey se otočil za hlasem, pohled všelijaký.

"Jsem Slunce. Proto jsem tak krásný. Ale Maxime," podíval se významně na bratra, "jaké to máš divné oči! Nejsem, myslím, povahy bázlivé, avšak jiný by se tě bál. Víš, co vidím v tvých očích?"

"Nevím, Vaše Věčnosti," opáčil vážně Mikey a již se přesouval, aby dosud svírané dokumenty odložil na stůl do příslušné hromádky.

"Kdes to sehnal, prosím tě? To je výborný," smál se a odkládal se na gauč.

"Dárek," prohodil Mikey neurčitě, zatímco hledal v kupičkách.

"Je k zapůjčení?"

"Nemyslím, božský Auguste."

"Škoda," povzdychl si Gerard a jal se pokračovat. "Jsem vaším otrokem, Věčnosti," pravil, házeje ruku v oddaných mdlobách na čelo, "Císař rozhlédl se okolo sebe nezpůsobně, rozmýšleje se. Po té dal pokyn zdobitelkám - To je ale pěkné slovo - zvolav: - Livillo… Děvče přiběhlo. - Pane…? - Lehni sobě na podlahu. Ohó! Otrokyně vrhla sebou na zem, poslušná na každé slovo svého pána, kterého zbožňovala. - Maximine, řekl Antoninus a ukázal na sličnou georgickou tanečnici, roztaženou po koberci na poduškách." Hned ji na pohovce napodobil. "Třicekráte za sebou přemohl jsi třicet athletů. Přemáhej nyní Livillu, která se bude brániti tvému zdolávání, a sice třicekráte po sobě. Ty čteš ale zvěřiny."

Mikey se dál nevzrušeně přehraboval stolem.

"Aha!" zvolal Gerard, přeskakuje v textu, "Livilla je zachráněna," vyskočil na nohy, "Ještěže tak. To bych ani já nechtěl - třicetkrát… Děsivá představa." Mrkl na bratra, "smál se císař. Její zdolání bylo přerušeno dříve, než bylo započato! Očekávali jsme třicet útoků, avšak Maximinus nevyhověl očekávání! Bah! jaký chlapík! Nezatoužil po ní, nýbrž utekl, zbabělec! Byl bych ho dal předhoditi dravé zvěři, kdybych nebyl býval ve velmi dobrém humoru, že mne moji Libyjci dnes tak znamenitě třeli. No," odkašlal si významně, podíval se na obálku a knihu odložil, "Že bychom šli?"

"Můžeme," souhlasil, když konečně našel, co hledal.
***

Jakmile dorazili do podniku, objednali pití a našli sezení trochu stranou, Mikey vytáhl papíry a začal se jimi probírat. A zatímco mimoděk upíjel brčkem jakési limo, Gerard popatřoval pódium a labužnicky přitom potahoval z cigarety.

"Tak co, už sis někoho vyhlídnul?" zajímal se, nespouštěje oči ze svlékající se umělkyně.

"Nevím, no," pokrčil rameny, "Ještě jsem nikoho neviděl osobně, tak těžko říct."

"Hm-hm."

"Ráno se tam jdu seznamovat."

"No vidíš, to je výborný," poplácal ho Gerard po stehně, "Tak můj mladší bratr si konečně někoho najde!" smál se.

"Kde je vlastně Bert?" vzpomněl si Mikey.

"Ale," protáhl v odpověď, mávaje přitom rukou, "tohle přeci není žádný místo pro mládežníky jako je on. Ještě by se mi tu pokazil, chlapec jeden. Ne, tak já myslím, že ho využívám dostatečně, takže není důvod, aby mi asistoval po tak dlouhém a vyčerpávajícím dni ještě tady s věcmi, ehm, jinými. Ba ne, prostě měl dnes jiné plány."

"Hm?"

"No nevím," začal na vysvětlenou, "prostě si někdy po práci chodí nejradši domů číst. Pěkně si u toho zakouří, zafilozofuje si s bratrem, postará se o něj a tak, no."

"Hm," reagoval Mikey v zamyšlení a s podepřenou bradou Gerarda sledoval.

Ten potáhl s cigarety a pokračoval: "Bert je prostě fajn. Jen ta představa - starat se o vlastní dvojče, navíc jednovaječný, který takhle žije," podíval se znepokojeně na sourozence.

"Hm… Nebyl jsi tam zrovna nedávno?" zajímal se.

Gerard, který přitakal, chvíli mlčky rekapituloval v hlavě, přihnul si ze sklínky a poté se opět rozhovořil. "Víš, co je ale zajímavý? Jak jsou s Eddiem naprosto stejný a přitom se každý tváří jinak. Jen si to představ - stejný všechno, jen to uvnitř se liší. Jakože s jedním by sis to klidně rozdal, zatímco druhý je teprve děcko. Ach, ty neposkvrněný lidi," vzdychl idealisticky, "No nic, tak já za chvíli přijdu." Spěšně dopil, oharek věnoval popelníku, upravil košili i vlas a už odcházel do zákulisí za děvčaty.

Dokumenty, kterými začal Mikey opět procházet, osvětlovala spoře zářící lampička na stolku. Musel si, ba přímo potřeboval, najít asistenta a do zítřejšího dne měl nejlépe mít již představu o tom, kdo by jím měl být. Doposud samozřejmě žádnou neměl, o což usilovněji pročítal přihlášky, životopisy a motivační a průvodní dopisy a vůbec vše, co mu bylo poskytnuto o uchazečích k dispozici, aby si alespoň vzdáleně představil, o kom by mohla být řeč, co za člověka se pod všemi těmi slovy chvály skrývá. A třebaže by raději oslovil někoho, kdo by se mu pozdával, jen tak na ulici a přirozeně mezi řečí, zákon byl zákon a on jej musel ve jménu svaté férovosti dodržovat. Ach.

Cizinci, samí cizinci, honilo se Mikeymu hlavou. Koho by měl vybrat? Komu důvěřovat? Komu se svěřit do rukou? S kým za úplatu uzavřít tento nadmíru důležitý partnerský svazek?

Nervózně zažehl cigaretu a z nerozhodnosti a nespokojenosti nad situací z ní začal dlouze potahovat. Zatraceně. Všichni byli tak perfektní, vyumělkovaní, uhlazení - anonymní.

"Dáte si ještě něco?" ozval se sametový ženský hlas nad ním.

"Ne, ne, děkuji. I když," zarazil se, "vlastně ano. Přineste mi absint."

Číšnice Mikeyho úslužně opustila a ladně odchvátala nazpět k baru, kde objednávku přetlumočila.

"Ale, bratře, zelená hodinka již dávno odbila," pravil Gerard vraceje se do jeho společnosti, vida sourozence se zakaleným nápojem. "Dej mi taky."

Mikey mu sklínku podal, uložil papíry a sám dopil zbylou vodu. "Půjdeme?"

"Jdeme."
***

Nazítří vstal Mikey časně. Rozhrnul závěsy, okno rozevřel dokořán, nadechl se nového dne a tvář se mu smáčela zamilováním se. V mysli nekonečný pád. Tak zase další den.

Zatímco ve sprše přemýšlel nad smyslem jednoho z ranních snů a dával si tak načas, aby mu dostatečně změkl vous, domem se začínala linout vůně čerstvě mleté kávy a makových koláčů.

Mikey se osušil, vlasy pečlivě sčesal a ručník rozložil po měděném topném tělese. Štětku na holení namočil do horké vody, z pouzdra si připravil břitvu, pozorně ji obtáhl řemenem a vyzkoušel, jestli je dostatečně ostrá. Poté ze štětin vyklepal přebytečné vlhko a začal jimi rozmíchávat mýdlo vpěnu. Když dosáhla požadované konzistence, rozmlžil zapařené zrcadlo, tvář neproniknutelně potřel a se soustředěním a čistou hlavou se začal holit. Poprvé hrubě, podruhé do odpoledního hladka a potřetí, potřetí do spokojenosti večerní. Mezi jednotlivými holeními si vždy tvář opláchl v horké vodě a kůži opět pokryla lehce aromatizovaná mýdlová pěna.

Jakmile skončil, obličej umyl vodou studenou a byl rád, že mu břitva vydržela dostatečně ostrá až do konce a netáhla. Vodou prohnal také štětiny s ocelí. Oholenou kůži zvlhčil a zklidnil glycerínovou kombinací, a protože se dnes mladému Wayovi obzvláště chtělo, prstem s kolínskou zabloudil do místa pod ušima a do středu spodní části krku. Tak.

V pokoji se oblékl a vpravdě nakrásně naladěný se vypravil do spodních útrob domu za teplou snídaní.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama