Břitevníci (1)

21. listopadu 2016 v 10:01 | Solivagant


Úvodní promluva

Když byl Gerard malý, stěžoval si otci, že už chce být velký, že ho nikdo neposlouchá. Když konečně dospěl, přestal si stěžovat a byl vděčný za každý nový den - kdy ho mohl někdo poslouchat a on si mohl říkat a dělat, co chtěl. Tak se na to alespoň díval on, syn z politicky aktivního rodu, jenž se začal na své budoucí role připravovat již coby malé děcko.

Četl, studoval a učil se vypravovat těžko uvěřitelné příběhy; přeci však pravdivé. Co nevěděl, to převedl humornými kličkami do letmých a šálivých šaškáren. Ve jménu svého zájmu se tak stal ostře bystrým bavičem, který se dokázal vlastním jazykem vymotat z jakékoli pučící patálie. Vystupoval před davy a vyhříval se na výsluní svého drzého a sotva odolatelného šarmu, kterýžto mu byl dán jsoucnem do vínku, když se ještě jako sotva znatelná fazolka počal klubat na svět.

Zato jeho mladší bratr Mikey postával raději v jeho zbarveném stínu - tichý perfekcionista s okultním hájemstvím v žilách.

Rod Wayů se skvěl dlouholetou tradicí. Tradicí, která neměla v úmyslu nikam odcházet, ať se dělo cokoli, a tak vychovávala další a další generace plodných mužů starajících se o její úspěch a věhlas. Odešel-li jeden, nastoupil druhý. Nejstarší tak postupně nahrazovali nejmladší. Linie vážené slávy nechřadla, třebaže se občas urodilo i extrémně suché léto.

Bratři Wayové požívali luxusu stále ještě po svém, kdy si mohli žít celkem volně. Nedušeni žhavým okulárem patřícím těm před nimi. Šťastlivci jedni.



Coby mladí chlapci, vyrůstali sourozenci v několika viktoriánských domech - podle toho, jaké období roku zrovna protékalo mezi prsty. Mikey měl rád čas, kdy bylo jaro a léto a oni mohli pobývat v takzvaném domě zeleném, zatímco Gerard měl raději dům teplý - "A zase zpátky do tepla," říkávali s příchodem barevných listů, očekávajíce dlouhé chladné zimy. "Tak, tak," přitakával otec a se zadostiučiněním sledoval pečlivou práci krejčího, který právě vyměřoval délku rukávu jednomu z jeho synů.

V létě chodívali do školy s ostatními, hrávali si v zahradách malých i velkých kamarádů, popíjeli domácí limonády s velkými kostkami ledu na verandách, kde se v horkém průvanu sotva viditelně pohybovaly houpačky upevněné chrastivými řetězy. Běhávali v oživlých bludištích, v nestřežených momentech loupili maliny z ostnatých keřů svých postarších příbuzných a o víkendech lehávali pozdě do noci ve vlhnoucí trávě a snili o světě za obzorem - o světě tam kdesi, o světě velikém i o světě malém, sobě vlastním, jedinečně specifickém. A když nastala nesnesitelná vedra a dospělí zavírali zelené okenice, chlapci je se zaujetím pozorovali z mezipatra, klinkali přitom nohama a už vymýšleli, co dalšího by v takovém dni podnikli.

Když přišla ke sklonku roku zima, opouštěli teplo rodného hnízda a vydávali se vstříc temnému doupěti velkoměsta. Doprovázeli otce a strýce, kteří je dle možností brávali na konference, schůze, nejrůznější zasedání i jednání, a nasávali tak vůně očekávané budoucnosti. Dny byly krátké a černé, častokrát se slévaly v jeden sáhodlouhý celek, kterýžto ohraničovaly jen každotýdenní večeře u společného stolu s příbuznými, kteří tou dobou zrovna kolem projížděli či se právě také podíleli na chodu jejich města. Když se nedělo nic, čeho by se mohli účastnit, podléhali důkladné (jim se mnohdy zdávalo, že spíše úkladné) péči dobře placených učitelů, kteří měli za úkol provázet je rozličnou teorií a připravovat je na mnohé životní praxe.

Dříve ženy vážených pánů Wayů děti plodily, sytily laskavou láskou matek a učily je býti dobrými lidmi. Potomci věčně zaneprázdněných, avšak neméně starostlivých a v domácnostech přítomných mužů (i kdyby jen při společném stolování), tak zakoušeli sladké svobody dětských let do šestého věku života, kdy je učili rozvíjet se v praktických úkonech všedního života, učili je číst a zpívat dávné písně (stejně tak, jako ty nové), učili je býti sami sebou, otevírat se svým možnostem, talentům a sotva se projevujícím vlohám, které se teprve provrtávaly napovrch. Pomáhali ostatním, učili se toleranci a péči o starší, mladší, ale i stejně staré, a učili se slušnosti a pokoře. V šesti letech opustili své matky - chlapci se postavili po bok svých praotců, dívky pak pramatek. Učili se o světě a o lidech a způsobech v něm; každý po svém. V jedenáctém roce postoupily mladé dámy do područenství svých nevdaných sester, sestřenic, tet a vůbec žen ostatních, mléko nekojících, s nimiž zůstávaly až do své dospělosti, kdy se buď sami provdaly, anebo si vzaly vlastní područenky a objížděly s nimi svět. Zatímco mladí pánové opouštěli své dědy ve věku čtrnáctém, aby strávili zbytek bujné mladosti se svými otci, dokud nepřišel čas, aby i oni vkročili do svých nových rolí.

Tak tomu prostě v rodě Wayových bývalo.


Kapitola prvá
Mikey ležel na gauči a zamyšleně mžoural vzhůru nohama na těžké závěsy zakrývající okna. Byt byl tou dobou milosrdně zahalen tmavým, neproniknutelným sametem, který s veškerou drzostí nechával dopolední slunko kdesi tam venku, kam podle mladých Wayů patřilo. Obývacím pokojem, kde se toho času mladší z bratrů nikterak nepohyboval, se vznášelo album ve vší své ranní bizarnosti - jemu to tak alespoň přišlo - a proplouvalo Mikeyho zamlženou myslí.

"Odkud ho máš?" otázal se kamsi do tmy, vyčerpávaje tak své pokřivené vědomí.

"Od Boba přeci," odpověděla mu ve vtip hlava z kuchyňských dveří a zase zmizela.

"Chm," vydal ze sebe Mikey namáhavě, čímž stávající konverzaci uzavřel. Dál pozoroval šero a snažil se metodicky neusnout.

"It's incredibly hot in here today, incredibly hot in here," vmaršoval Gerard teatrálně do pokoje s bílým práškem na podnose, "He sold enough crystal meth to buy a step side truck, but if you ask me twice I'd say the boy ain't worth a Dáš si?" nabídl mu v úklonu starých filmových časů.

Mikey se posadil, upřel červené oči na bratra a - nechal si zdát o prasečích ocáscích a vepřových kolenech. Gerard pokrčil rameny, uvelebil se na pohovce a slastně se shýbnul ke stolku před sebou. Hail Santa, pomyslel si ještě a už byl také pryč.
***
Byl podzim, listí pomalu zlátlo a třpytilo se mezi slunečnými paprsky. Nedělní říjnové ráno. Mikey seděl zabalený do deky na houpací lavici a hledě do korun stromů pozoroval svět. Pohupoval se jemně sem a zase tam - boty mokré od rosy. Tichý šum života na jedné malé planetě, říkal si. Vzduch voněl ranním vlhkem, tajnosnubným příslibem nového dne, ale i starými vzpomínkami, kdy byl ještě chlapcem a nemusil vážného nic. Jen si tak pěkně růst na duchu i na těle - nemuset se strachovat o cizokrajnost za zahradou. Tam, kde končí plot, ovocný sad, skleník, okrasné záhony a začínají strastiplné radosti ostatních lidí, lidí sotva známých i neznámých, lidí, kteří je neustále posuzovali, vážili a mnohdy i soudili na základě toho, co o nich kdo říkal, ne toho, kým skutečně byli, kým se být snažili, kým si být přáli, ani toho, kým se být viděli. A tak byli i nebyli - bratři s dvojitým W na všitém monogramu.

Mikey ještě chvíli pozoroval probouzející se den, zvednul se a beze slova v mysli odešel dovnitř, kde už na něho čekala čerstvě mletá káva s nedělními výtisky novin.

"Dobré ráno," pozdravil výrazně otec a přisedl ke stolu.

"Dobré ráno."

"Měl by ses jít obléct, za chvíli už abychom pomalu vyrazili," nabádal syna, sám již připraven k odchodu. Ujídal spěšně toust a zapíjel jej sladkou kávou bez mléka. "Dnešek bude významný den, Mikey, cítím to v kostech. Tak pospěš, zasedání brzy začne, tak ať nejdeme pozdě."

Mikey poslušně dopil šálek, složil tisk a za chvíli už se odebírali ven, kde na ně čekal šofér a otevíral jim dveře.

"Dobré ráno přeji," pozdravil pány a slušně se přitom uklonil.

"Dobré ráno, Jepharee," odpověděl familiárně pan Way a hned se také rozhovořil o denním plánu, což mu vydrželo značnou část cesty, dokud se nezabral do čtení emailové korespondence.

Auto projíždělo podřimujícími ulicemi - alespoň v neděli si chtěl kdekdo přispat pár hodin k dobru - a měkce přitom předlo. Mikey, který se opět odebral do svých myšlenek a přestal vnímat dění uvnitř mobilu, pozoroval město, přemýšleje nad snem, jenž mu tentokráte uvízl v paměti ještě docela čerstvý. Předchozího večera sledoval rozhovor s jedním ze synů politiky, s nímž sice ještě neměl tu čest se osobně setkat, nicméně si jeho práce vážil již delší čas a byla mu také v mnohém inspirací. Protože měl ale sám dosti vlastní práce a studia, vzpomněl si, že by jej mohl opět vyhledat jen jednou za čas. Ovšem sen, který ho tu noc několik letmých chvil provázel, měl s jeho politickými úspěchy pramálo co společného - spíše pak s jeho druhou občasnou profesí. Přistihl se tedy v pozici, kdy dělal konkurz na milence. Klečel v jemném koberci a pečlivě, polibek za polibkem, vkládal svůj zájem o něj do každého dotyku. Zaklesnut do jeho nohou, líbal mu vnitřní strany stehen. Pěkně pomalu tak postupoval směrem nahoru, až k rozkroku ukrytému v červené látce od plavek. Šlo přeci teprve o výběr kvalitního spolupracovníka, a tak nebylo zapotřebí se hned obnažovat - to až s klapkou, to pak jistě. A protože Mikey dobře věděl, čím se snažili svůj talent prokázat dívky před ním, snažil se, jak nejlépe uměl, aby se od nich odlišil a chlapce tak přivedl nenápadně do rozkoše. Ten se spokojeně usmíval a po chvíli jej zarazil a pravil: "No výborně. To je autentické." V Mikeym zapředlo zadostiučinění a sen tak opustil. Na to, že se dějem mezitím proháněly obrazy holek ve skříních, prádla na šňůře v koupelně či jakéhosi okna s milencem, na to toho rána již nemyslel.

Řidiče, který křižovatku od křižovatky letmo pohlédl do zpětného zrcátka na oba pány, napadlo, co se jim asi zrovna honí před tak váženým ceremoniálem hlavou a sám sobě přitom přikyvoval v tichém rozhovoru, říkaje si, že on by byl zatraceně nervózní.

Jakmile dorazili, propadl se Mikey do jakéhosi světa za zrcadlem a místnostmi a zrychlenými situacemi jen zpomaleně proplouval. Sledoval, jak čas kolem běží - jak se on převléká, jak běží s ostatními po nekonečných schodech do sálu, jak se dveře za nimi zavírají, jak tam kdosi o čemsi mluví, tušil také, že se tam uklání a sklání před novými úkoly přicházejícími s jeho nově nabytou rolí, jak jej na šíji tíží kus zlata, jak si prohlíží řady v sále sedících tváří, jak má sucho v krku, jak - než si toho stačil uvědomit, co se děje, už vycházel ze dveří a vybíhal schody jako v němém filmu, obklopen ostatními muži. Mluvili bez přestání, třebaže on sám neslyšel jediné slovo. Neslyšel vlastně nic. Jen se tak sledoval z foyer, scenérií zcela netčen.

"Tak co, Mikey, jakpak se má můj malý velký bratr?" ozval se Gerard kdesi z dálky a Mikey se náhle probral zpět do přítomnosti, nepřítomně hledě na svůj odraz. V prstech mnul tíživou medaili, která se skvěla na tmavě modrém sametu oděvu, do nějž byl ještě stále oblečen.

"Hm," zatvářil se neutrálně v odpověď a počal ze sebe slavnostní oblek sundávat, "Budu si muset pořídit asistenta."

"To jsem zvědav, koho si seženeš," zasmál se Gerard a značně pobaven svými představami šatnu opustil.
***

"…tak se jí ptám, co jako a ona na to, že 'kamaráde, takhle to nepůjde, když ty neděláš mě, nemůžu dělat já tebe'."

"No a?"

"No nic, normálně ne, dáš jí, co chce, něco se přiučíš a příště už budeš zase zdvořilejší, no," smál se kuchař.

Mikey, který zrovna mířil do kuchyně pro malé zakousnutí, zaslechl rozhovor ještě na chodbě. Když vešel, rozprava ustala, vystřídána večerním pozdravením a otázkou, zda by pro pána mohli něco udělat. Mikey však jen zavrtěl hlavou, řekl, že si jen přišel pro něco k jídlu a že si to udělá sám, jestli může. Proti tomu nikdo nic neměl - i kdyby mohl.
Chvíli se přehraboval v lednici, pak vybral něco málo pro sebe i Gerarda, a zatímco čekal na mikrovlnku, uzmul ještě láhev červeného. S tichým povzdechnutím pročítal etiketu a raději už se hleděl vytratit, aby se mohli chlapci nerušeně vrátit ke svému.

Jen co zmizel za dveřmi a popřáli si dobrou noc, započal hovor nanovo.

Stoupal po schodech, podnos svíral pevně v rukou a mířil za bratrem do ložnice. Ten ležel na divanu a se zaujetím sledoval obrazovku. Mikey vklouzl pootevřenými dveřmi dovnitř, položil věci na stolek, vzal si hrozny s vínem a zbytek nechal stát.

"Co to je? Hra o trůny?" zeptal se po chvíli sledování.

"Borgia, bratře, Borgia!" pravil Gerard, tváříce se potěšením. Významně se na mladšího sourozence podíval, pokynul na znamení vděku za potravu a pak se dál věnoval ději.

Mikey se tedy vytratil a zamířil do pokoje svého. Zavřel se. Usedl k pracovnímu stolu, otevřel láhev, vyndal dokumenty z brašny a pustil Meredith Monk. Napil se z flašky a se zavrzáním se opřel. Přemýšlel nad tím, co bude zítra. Co za novou práci ho čeká. Co bude muset zařídit, obstarat, čím vším se zase stát, aby ve funkci obstál a dostál tak svého slibu, který tak slavnostně a se vší vážností časně toho rána skládal. Kdo bude zítřejší pan Michael Way - kým se stane tentokrát?

Jakmile se přestal zaobírat sám sebou a tím, co ho nevyhnutelně očekává, pustil se do papírů, které bylo potřeba uzavřít, dokončit, ještě naposledy vylepšit a poté předat v kanceláři, aby k nim měl přístup jeho následovník. Tehdy si také uvědomil, že vlastně ani neví, kdo jím bude - bylo mu to ale jedno. Alespoň teď a tady, alespoň na malý okamžik nechtěl nic o ničem vědět. Jen si tak plynout, očichávat svět a směle si dovolit mu přitakávat plnými doušky, jako tomu mohli činit mnozí, včetně Gerarda. Ach, jak ten se měl, říkával si Mikey tiše a byl rád, že alespoň někteří se mohou těšit slastmi vlastních tužeb a potřeb. Jak ten se jen měl…
***

Nežli se noc stačila přelít v časné ráno, Gerard se vytratil z domu a vrátil se do bytu, jenž si pronajímal v centru města a kde trávíval čas v obložení svých úniků. Nutno však přiznat, že se tam připravoval taktéž na významné schůze a jiné osvěty, a tedy že nešlo jen o jakési rozkošnické doupě, nýbrž o prostor, kde mohl působit jako celek. Gerard Arthur Way, starší ze synů váženého pana Waye.

"Musíš se o sebe starat, pěkně o sebe pečovat, mít se ráda," promlouval k dívce, zatímco na ní nahý obkročmo seděl a po zádech rozmazával krém o příjemné esenci, "užívat si sebe sama. Zjistit a naučit se, co ti dělá dobře a oddat se tomu," pokračoval, posouvaje se do záhybů hýždí, "Najít si svoje vlastní spouštěče, který ti poví, kým vlastně doopravdy jsi. Znovu se naučit nechat se okouzlit sama sebou, upadnout v údiv nad vlastním já, nad tím, koho představuješ, co v sobě a navenek nosíš. Člověk by neměl působit jinak venku a jinak uvnitř, to je totiž děsná ztráta času. A pro koho - pro koho vlastně…"

Společnice se nyní již opírala o předloktí a s hlavou schovanou mezi nimi, pozorně naslouchala s temně semknutými víčky hovoru jeho rukou. Gerard, neustávaje v nabádání, postupoval od lýtek, k jemné kůži kolenní sotva znatelné kolenní jamky, "Najít si největší výšky ve své vlastní existenci, ve vlastním těle, mysli," nahoru po stehnech k hýždím a zase zpátky, "protože nakonec je tu stejně každý sám za sebe, sám v sobě a pro sebe. Na sebe jediného se může a musí být schopný spolehnout, sobě jedinému bezmezně důvěřovat. Sám sebou se řídit," říkal, sledujíce přitom pozorně klín, který mu byl nastaven.

Sledoval tělesné reakce svého činění a nemohl, než se spokojeně pousmát.

Olízl si a skousl spodní ret tichým napětím, pak jej propustil a s téměř bolestným zaujetím ve tváři klín zlehka pohladil. Ucítil napjaté tepající teplo. Odsunul si rušivé prameny vlasů z čela a jazykem v rozechvění přejel královská místečka zduřelého horka. Voňavé vlhko ponoukající mu pohárky - usmál se, rozevřel opony a znovu si chuťově přivoněl.

Dívka zhluboka přerývavě oddychovala, snažíc se nevydat ni hlásku, jak jí na začátku nakázal. Nastavovala se jeho konání, mysl zmámenou vylučujícími se hormony.

Gerard vnikl prsty do divadelního sálu. Slastně zavřel oči a soustředil se na to, jaké to je. Jak mu uvnitř je. Kluzká bezdětná objímající chodbička nabádala jeho chtivé mužství. On však, ač stěží, i nadále odolával.

Ve své pečlivé, nijak uspěchané, činnosti nepolevoval, dokud ji nedovedl k vrcholu. Ještě chvíli zůstal uvnitř, docela uvolněný, a cítil, jak se svaly kolem něho vděčně svírají. A zatímco dívka setrvávala znavená, nyní již zcela v jeho moci, stále ve stejné pozici, a oddávala se uvolnění energie, Gerard se opět spokojeně usmíval.

Ještě naposledy okusil její voňavé vlhko - kam až dosáhl - a už ji odnášel do postele, kde ji uložil.

"Tak vidíš, maličká, jak jsme to zvládli," pošimral jí ještě do ucha a odešel si chladit bolavé vzrušení do sprchy.

Jen tak po sobě nechával stékat šumivou vodu. Zavřené oči skrývaly znovu se rodící veletoky myšlenek a on tam stál a čekal, až se mu uleví. Když napětí povolilo a on ze sebe začal s vyčerpanými svaly pomocí mydlinek smývat šťastný pot, všiml si otráveně, že se odtoku už zase nechce, a tak jakmile se osušil, prošel kabinet pod umyvadlem, nasypal do odpadu hydroxid sodný, prolil jej vroucí vodou a koupelnu opustil.

V kuchyni pustil stereo, z mrazáku si vzal nanuk a začal se probírat pracovními dokumenty, ačkoli hodiny se zdviženými ručičkami poukazovaly, že je tři čtvrtě na tři.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama