Listopad 2016

Břitevníci (2)

28. listopadu 2016 v 10:00 | Solivagant

Kapitola druhá
Páni Wayové seděli v lóži divadelního sálu v uhlazených smokinzích a se zaujetím sledovali cvrkot právě probíhající přestávky. Otec, který se vzdálil na chodbu, aby mohl v klidu hovořit o potřebných věcech s Robertem, správcem domu, již pravidelně proměňoval jakoukoli příležitost v pracovní jednání. Neopomněl tedy ani tento večer. Nazítří se chystal odjíždět na služební cestu, cítil proto nepřeberné nutkání se ještě jednou řádně ujistit, že bude o vše postaráno, třebaže si byl vědom, že má letitá zkušenost neodmyslitelnou hodnotu plnou spolehlivosti a hovoří tedy sama za sebe.

Byl už zkrátka takový. Hlavně nic nenechat náhodě.

Gerard, který do té doby mlsně pokukoval po sále pod nimi, vyhlížeje tak nové tváře ve společnosti, obrátil pozornost k pootevřeným dveřím, pomlaskl a nesouhlasně zakroutil hlavou.

"Jen se na to podívej - chudák Bob. Zase ho moří těmi svými paranoidními řečmi," pravil k Mikeymu a povzdychl si, "Počkej, půjdu ho z těch vůdcovských spárů vyprostit."

Vstal a už byl mezi nimi a šikovně umlouval otce, aby se vrátil k nim a nechal jejich hosta z nižších řad alespoň jeden večer v pokoji. Správce se uklonil, popřáli si příjemný zbytek koncertního představení a již se každý odebíral zpět na své místo.

"Akorát včas," pronesl Gerard.

Břitevníci (1)

21. listopadu 2016 v 10:01 | Solivagant


Úvodní promluva

Když byl Gerard malý, stěžoval si otci, že už chce být velký, že ho nikdo neposlouchá. Když konečně dospěl, přestal si stěžovat a byl vděčný za každý nový den - kdy ho mohl někdo poslouchat a on si mohl říkat a dělat, co chtěl. Tak se na to alespoň díval on, syn z politicky aktivního rodu, jenž se začal na své budoucí role připravovat již coby malé děcko.

Četl, studoval a učil se vypravovat těžko uvěřitelné příběhy; přeci však pravdivé. Co nevěděl, to převedl humornými kličkami do letmých a šálivých šaškáren. Ve jménu svého zájmu se tak stal ostře bystrým bavičem, který se dokázal vlastním jazykem vymotat z jakékoli pučící patálie. Vystupoval před davy a vyhříval se na výsluní svého drzého a sotva odolatelného šarmu, kterýžto mu byl dán jsoucnem do vínku, když se ještě jako sotva znatelná fazolka počal klubat na svět.

Zato jeho mladší bratr Mikey postával raději v jeho zbarveném stínu - tichý perfekcionista s okultním hájemstvím v žilách.

Rod Wayů se skvěl dlouholetou tradicí. Tradicí, která neměla v úmyslu nikam odcházet, ať se dělo cokoli, a tak vychovávala další a další generace plodných mužů starajících se o její úspěch a věhlas. Odešel-li jeden, nastoupil druhý. Nejstarší tak postupně nahrazovali nejmladší. Linie vážené slávy nechřadla, třebaže se občas urodilo i extrémně suché léto.

Bratři Wayové požívali luxusu stále ještě po svém, kdy si mohli žít celkem volně. Nedušeni žhavým okulárem patřícím těm před nimi. Šťastlivci jedni.