Maestro (10)

8. října 2015 v 17:53 | Tea |  Maestro

Uplynulo tři a půl měsíce ode dne, kdy jsem maestra spatřil poprvé, a půldruhého měsíce od chvíle, o níž mohu odpřísáhnout, že mě vzal na vědomí - tedy toho večera, kdy mě poprvé políbil. Troufám si říct, že jsem si za tu dobu osvojil umění mluvit v jeho přítomnosti o ždibek souvisleji, ale stále jsem se nedokázal zcela vyvarovat občasnému červenání a klopení očí. Když jsem přicházel k němu domů, otevíral mi dveře pokaždé s jinou náladou. Jak příznačné jeho rozmarům! Netrvalo dlouho rozluštit, za jakých podmínek barometr jeho duše kolísá. Pokud se skutečně soustředil na hudbu a svou práci, ingoroval mě. Tu a tam procitl, aby mi sdělil nějaký dirigentský postřeh, ačkoliv jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli ho víc než mně neříká nahlas sám pro sebe. Po odehraných koncertech jsem ho nikdy nedoprovázel, ani jednou mě nepozval. Odcházel sám, ať už přímo po představení nebo po rautu, s obvyklým jemným rozloučením na rtech a transem v rozšířených zorničkách. Jak drasticky to kontrastovalo s jeho chováním o přestávkách! Z tehdejšího šokujícího prolomení ledů se stala téměř rutina.


Ba ne, lhal bych. Rutina, zvyk, to slovo se s Viktorem nedalo spojovat ani v nejmenším. S roztřesenýma ledovýma rukama jsem při každém utichajícím potlesku postával poblíž jeho šatny a modlil se, aby pro dnešek nezměnil názor, aby se něco v jeho pohledu nezměnilo, aby nepřeskočila nějaká výhybka v zákrutách jeho geniálního lotrovského mozku a nerozmyslel si to. Po dirigentském výkonu preferoval osamění, rozjímal, ale během burcujícího vedení skladby byl naprosto pohlcen emocemi. Téměř nikdy nezklamal. Celým jeho tělem tepala a proudila hudba orchestru, přísahal bych, že i jeho polibky vycházely z tempa odehrávané skladby. Nedokázal jsem se rozhodnout, zda se víc rozplývám při táhlém a soustředěném Skrjabinovi nebo energickém Brahmsovi, ale prahnul jsem po intimitě nehledě na okolnosti. Ať však byla kadence koncertního večera jakákoliv, nikdy mě nelíbal vysloveně něžně. Pokaždé se skrz protláčela určitá náruživost a drsnost. Přes omamnost jeho blízkosti jsem to vždy vzadu v hlavě, v nesnesitelném a otravném podvědomí, vycítil.

Práce také představovala snad jediný důvod, proč se dokázal opravdu zlobit a být nepříjemný. Za tu dobu jsem dokázal rozpoznat klackovitou neurvalost a pohrdání ve společnosti od skutečné nespokojenosti. Pokud se mu nevedlo, nebyla s ním řeč. Zato po zdařilém nastudování skladby, úspěšné generálce nebo obzvlášť oslavné recenzi doslova kvetl. Když jsem přicházel na práh jeho bytu, odpovídal zpočátku rezervovaně a trochu úsečně. Důvod byl jednoduchý - chvíli předtím jednal s někým cizím, pohyboval se v pracovním prostředí. Trvalo to několik desítek minut, než změknul a odložil tu ješitnou masku dirigentské hvězdy, ačkoliv nikdy nezmizela docela. S potěšením jsem pak ale registroval, že mluví lidštěji, nenechává mě tak tápat, jednoduše řečeno se naše interakce blíží rozhovoru a nikoliv ukájení jeho vlastního ega.

Tak či onak se nikdy nezajímal o mě. Ne, takové konstatování je snad příliš hrubé. Ale nepříjemné bodání hluboko v mozku mi to připomínalo zas a znova, stejně jako chybějící citovost v jeho doteku. Po onom osočení se nabízí otázka, jak jsme spolu vlastně komunikovali. Proto jsem nucen vzít svá obvinění zpět, možná se na všem podepisoval jen můj fanouškovský handicap. Bavili jsme se o umění, zažitcích, lidech i obyčejných věcech, pobízel mě k pokračování, pokud jsem se odvážně rozhodl rozvíjet vlastní myšlenky. Jenže ani jednou se nezeptal na něco skutečného. Jaká je moje oblíbená kniha? Který předmět ve škole nesnáším? Kdo je moje rodina, moji přátelé? Přijímal informace, které jsem mu v rámci společného bytí nabízel, ale nikdy se po nich nepídil. Jak tristní a depresivní vzhledem k tomu, že já se nemohl dočkat čehokoliv, co mi o sobě prozradí.

Když se nad tím takhle zamyslím, nemůžu ignorovat obrovský otazník v sobě samém. Co mi to vůbec dávalo? Zkoumal jsem ho jako zvíře v kleci, jako badatel píšící si deník o chování nově objeveného druhu bytosti. Nadšený z každé nové indicie, odhodlaný ji jednou pochopit. A snad i ovládnout, v tom to nejspíš vězelo. Dostat se Viktorovi pod kůži. Možná jsem si na něm kompenzoval svou obyčejnost a všednost. Jeho nezdravé ego masírovalo moje vlastní ego, poctěné tím, že s ním mohu trávit čas. Takhle to pravděpodobně funguje u většiny celebrit a jejich chronických obdivovatelů.

Přes všechny nářky a podivnosti, které jsem nedokázal ignorovat, jsem se skoro nikdy necítil nešťastný, právě naopak. Respekt k Viktorovi mi nedovolil zoufale loudit víc, než mi ve vztahu dovoloval. Vlastně jsem kromě pobláznění a zamilovanosti pociťoval ještě jinou, zvláštní lásku. Hřejivé naplnění tím, že narozdíl od jiných mu rozumím, že se můžu potutelně smát, zatímco ostatní kroutí hlavou a vzdychají nad jeho manýry, že poznám, kdy kouše v sebeobraně, a že možná tuším mnohem víc, než on chce o sobě prozradit. Sedával jsem občas v poslední řadě sálu, kde zbývalo pár volných neprodaných míst, a kombinace zvukových a vizuálních vjemů mě přiváděla k euforii. Po tolika hodinách strávených ve filharmonii jsem dokázal zaznamenat cokoliv. To, jak dirigent svými pohyby vždy o sekundu předbíhal orchestr, aby věděli, co přijde. Neustále se opakující gesto, s kterými si mužští hráči rozhazovali cípy fraku na židlích. Věděl jsem, které houslistky sedí až u opěrky židle a které se sotva udrží na jejím okraji, stejně jako to, že některé si opírají nohu celou její plochou, zatímco jiné pouze o podpatek lodičky. Ať hrál jakýkoliv soubor, jednou z prvních věcí, které jsem porovnával, byl počet nástrojů ze světlého nebo tmavého dřeva a kdo otáčí noty klasicky, nebo zahýbá jejich rožek pro snadnější manipulaci. Samotné hromadné přetáčení stránky mě pokaždé dovedlo pobavit, vypadalo jako majestátní mexická vlna, způsobená drobnými odchylkami u jednotlivých hudebníků. Občas jsem mezi pauzami či při ztíšení do silenzia zaslechl dirigentův mohutný nádech, a najednou mi přeběhl rozkošný mráz po zádech. Jako by ho to, že dýchá, náhle vytrhlo z anonymního veřejného výstupu a připomnělo mi, že je člověk, že je muž, který mě ještě večer předtím líbal na krku a kterému jsem slastně prohraboval kudrnaté vlasy.

V tu chvíli jsem se cítil hrdý.


***

Seděl jsem na pohovce ve Viktorově dokonalém bytě a četl Dreiserovu Americkou tragédii. Přinejmenším jsem se tvářil, jako že ji čtu. Přestože jsem zoufale potřeboval dorazit několik posledních stránek a stvořit referát plný mých hlubokomyslných postřehů a názorů, nedokázal jsem si pomoct a přes okraj knihy pozoroval, jak na protější straně pohovky můj dirigent zaujatě prohlíží monitor notebooku. Studoval ho rozhodně poctivěji než já svůj školní úkol.

Vzhlédl, když se natáhl pro skleničku citronové limonády, a přistihl mě zírat.

,,Hledám nějaké nové desky," pousmál se a přeskočil tak zbytečnou fázi rozhovoru ,,co je?" a ,,jen se dívám, promiň."

,,Vážně? Nestačí ti ta sbírka, co už vlastníš?" kývl jsem hlavou směrem k přeplněným policím, do kterých už se nevlezlo víc než smítko prachu. Dotčeně našpulil rty.

,,Dobrých věcí není nikdy dost."

,,Dobrých věcí pomálu."

,,Mám pocit, že jsi předtím neměl tolik drzých poznámek," zamračil se. Úsměv mi ztvrdl ve tváři. Rozesmál se a znovu sklopil oči k počítači. ,,Ne, nic se nezměnilo, štěně."

Zlehka jsem zatřásl hlavou a nedokázal se odvrátit. Obličej mu zdobilo několikadenní strniště. S blížícím se létem se jeho kůže opalovala víc a víc a on se provokativně oblékal do samých bíle zářících triček. Místo džínů měl dnes na sobě obyčejné černé sportovní tepláky a ten pocit domáckosti a uvolněnosti mě odzbrojoval. Zbožňoval jsem naši malou milou koexistenci.

,,Co se děje?"

Tentokrát jsem si ani neuvědomil, že mě propaluje pohledem. Zčervenal jsem. Pravou rukou si promnul zarostlou bradu a naklonil se dopředu. Věděl jsem, že ho moje červenání vzrušuje, což mě donutilo rudnout ještě víc. Začarovaný kruh. Ale uniknout z něj by bylo čiré bláznovství.

,,Musím to dočíst!" vyjekl jsem polekaně, když rychlým pohybem odstrčil notebook na konferenční stolek a povalil mě do polstrování gauče.

,,Tak proč jsi tak zíral?"

,,Jen jsem přemýšlel o tom, proč Clyde Griffith vraždil."

,,Kdo?" zamračil se nechápavě. Obrátil jsem oči v sloup.

,,Hlavní hrdina v té knížce."

,,Myslíš, že ti to uvěřím?" zamumlal mi do ucha a skousl mi ušní lalůček. Žaludek mi zalilo příjemné teplo sestupující níž. ,,Proč ses na mě tak díval?"

I přes zakalenou mysl jsem moc dobře věděl, proč se ptá. Potřeboval slyšet nahlas, že z něj šílím a blouzním. Nechtěl jsem mu to dát zadarmo.

,,Ani pořádně nevím..." špitl jsem schválně. Odtáhl se a vyzývavě mi ze vzdálenosti několika centimetrů pohlédl do obličeje. Měřil si mě temně zbarvenýma očima zpoza havraních vlasů a já bych v tu chvíli přísahal, že se tak na nikoho dalšího nedíval.

,,Ale ale, Joshi."

Protáhlý, nízko posazený tón jeho hlasu mi na chvíli zablokoval mozek.

,,Prostě se mi líbilo, jak si čtu a ty... jak jsme spolu, tady."

Nestačil jsem to ani doříct, abych věděl, jak fatálně jsem zachyboval. Tohle slyšet nepotřeboval, a ani nechtěl. Bez odpovědi mě začal líbat a stisk jeho zubů na mém spodním rtu tentokrát bolel víc než jindy. Pokoušel jsem se mu vycházet co nejdrsněji vstříc, abych smazal stopy po tom hloupém holčičím přiznání.

Když jsme skončili, a já si i přes výčitky svědomí nedokázal odepřít všechnu rozkoš, nestačil jsem skoro ani nabrat dech a už mi naznačoval, že potřebuje v klidu pracovat. Nedokázal jsem odporovat. Nemohl jsem mu vyčítat, že se chová sobecky a chladně, viděl jsem jen vlastní vinu. Tentokrát ve štěněčí oddanosti zahlédl ten střípek ubohé touhy po něčem víc. A nelíbilo se mu to.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Josepphin Josepphin | 8. října 2015 v 18:45 | Reagovat

Ach ta štěňata. Ale díky za ně! Aspoň se máme na co těšit!!! 😉
Díky, zase pecka.. Jaaaaaaj... Až napíšeš knihu, tak si jich koupim dvanáct tun a postavim si z jejich desek dům a vytapetuju si stránkama, abych mohla celý dny jenom číst tvoje skvělý příběhy.. ❤️❤️❤️

2 Solivagant Solivagant | 9. října 2015 v 11:29 | Reagovat

"Mám pocit, že jsi předtím neměl tolik drzých poznámek"

V obchodě neříkali, že toho štěňata tolik namluví, byl bych si pořídil kočku - ty jen předou a lísají se a když po nich něco chceš, koukají a dělají, že nerozumí.

Dnes mi to čtení nostalgicky připomnělo Wrong. Sami doma, v jeho bytě, pohovky jsou zase u toho (ostatně, kdo by se divil - málokdo umí být ve správný čas na tak správném 'hot spot').

3 Tea Tea | E-mail | 8. listopadu 2015 v 18:02 | Reagovat

Aww, děkuji za odezvu :)

Solivagant: páni, to mi ani nedošlo. Evidentně mám k takové atmosféře sklony ;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama