Maestro (8)

18. června 2015 v 20:19 | Tea |  Maestro

Ten večer se v mé hlavě odehrával se stejnou frekvencí, s jakou běžely reprízy těch nejprimitivnějších seriálů v televizi. V premiéře večer, pak mezi půlnoci a brzkým ránem, patrně pro ty ubožáky, kteří se ubrečeně opíjeli a přepínali na ovladači programy, a znovu dalšího dne dopoledne. Na rozdíl od vysílání trpěl můj paměťový záznam zásadním nedostatkem - nedal se řádně zpomalit, zaostřit ani přiblížit. Všechno probíhalo tím samým zběsilým tempem, při kterém jako bych namátkově ztrácel vědomí, a musel bych ty okamžiky nutně prožít znovu, abych doplnil slepá místa v mapě. Rozpomínal jsem se na útržky, na záblesky, které zdánlivě nijak nevynikaly, a přesto mi utkvěly víc než to ostatní. Na hrubší kůži prstů v místech, kde držel taktovku. Na obzvlášť zacuchaný pramen vlasů, v kterém jsem se zadrhnul. Na to, jak jeho ruce hřály, zatímco chodidla měl dočista studená. Blahosklonně jsem se usmíval.

Vybavoval jsem si však neustále dokola i ty mrzké chvíle. Jak rozpačitě jsem se s ním loučil, zatímco jemu to evidentně nečinilo sebemenší potíž. Nepolíbil mě. Trapně jsem přešlapoval ve dveřích a téměř se k němu naklonil, ale taková porce troufalosti se na mé straně nedostavila. Uhnul by? Nebo by zkameněle přijal a pak litoval, že se zapletl s tak patetickým naivkou?



Dokonce jsem ztratil veškeré obavy ze setkání. Ano, posledně to byl jen polibek, teď se jednalo o samotný sex, ale pro některé lidi to nepředstavuje nic zásadnějšího. Proč by se měl v mé blízkosti stydět nebo nenacházet slov? Bude mě vševědoucně pozorovat a mlčet jako kdykoliv předtím a kdykoliv potom.

To jsem se ovšem přepočítal. Viktor z filharmonie zcela zmizel.

Přiloudal jsem se na následující zkoušku, ale na té cvičili pouze studenti z hudební fakulty na jeden ze závěrečných koncertů. Při další příležitosti jsem zavadil pouze o komorní koncert pro varhany a bubny. Všechny pocity oné čtvrteční noci ve mně tepaly stejně silně jako tehdy, ale obrazy v hlavě slábly a trhaly se.

Cítil jsem se rozpolcený. Proč mi to nestačilo? Mohl jsem si pyšně zaznamenat nový zářez, navíc s někým jednoznačně žádoucím a snad i slavným, a odpoutat se od něj. Tak, jako to rozhodně provedl on - nabažil se mého panáčkování, dovedl ho do zdárného konce a přestal mě podporovat v kontaktu. Finito. Proč nemůžeme být nikdy spokojení? Proč když se posuneme o stupínek výš, najednou je vrcholek ještě dál? Možná za tím stojí přirozená lidská potřeba se neustále pachtit dál a dál, neustrnout. Já si svůj cíl ani nevytyčil. Když jsem se poprvé ocitnul na filharmonické půdě, naplňovalo mě dirigenta byť jen spatřit. S každým dalším vrávoravým krokem jsem se stával nenasytnějším. Ani teď bych srozumitelně nezformuloval, co mě dráždí, co mi chybí. Pokud by mě začala hlodat myšlenka na vztah, musel bych se sám sobě smát. Tak snad pravidelné schůzky přátel s benefity? Na to má zcela jistě i vhodnější kandidáty, včetně té dlouhonohé odtažité blondýnky z prvního rautu.

Jednou snad o něm budu vyprávět v šokujících memoárech slavného literárního kritika. Tyto zlomové, osudové okamžiky života se zákonitě dějí jen jednou, bez repeticí. Abychom je mohli navždycky sentimentálně oplakávat a povýšit všechny účastníky na modly.

Problémem bylo, že když jste Viktorovi M. propadli, neexistovalo cesty zpět.

***

Po dvou týdnech jsem se v záchvatu zoufalé odvahy uchýlil ke kritickému manévru. Opět jsem překonal interkom, opět jsem absolvoval pět pater ve výtahu, kde na mě ze zrcadlící se plochy zíral jakýsi nevydařený donchuán. Odolával jsem touze zazvonit a ukrýt se někde za roh, jen abych viděl, jestli otevře. V čem by mi to ale pomohlo?

Překonal jsem se a zůstal stát u dveří. I po druhém a třetím zmáčknutí zvonku.

Trčel jsem tam nejméně čtvrt hodiny, než jsem si konečně přiznal, že jsem prohrál. V bytě se nepohnula ani myš. Nedokázal jsem se rozhodnout, zda si mám oddechnout, že jsem byl uchráněn zahanbujícímu setkání, nebo se spíš proklínat za tak trapný pokus o shledání.

Až o pár dní později jsem dostal ten spásný nápad zeptat se ledabyle Anthonyho.

,,No páni, jsou na turné po Kanadě, to jsi nevěděl? Chceš vidět fotky koncertních sálů?"

Připadal jsem si jako naprostý idiot.

Zatímco mi Anthony strkal před oči svůj mobil a horlivě komentoval interiérové skvosty a poslední zprávy o návštěvnosti, zrak se mi kalil do ruda. Ten sobecký egoista. Ta sebestředná primadona, která ani necekne o tom, že na kdo ví jak dlouho odjíždí za hranice. Samozřejmě, proč by se mi měl svěřovat? Má snad vůči mně nějaké závazky?

Nemá. Dokonce mi ani nedal telefonní číslo. Patřil jen k dalším ješitným celebritám, které právoplatně nedbali na ostatní a které jsem ve skutečnosti nesnášel. Poprvé od února na mě padnulo jakési chladné břímě vystřízlivění.

***

Nemůžu tvrdit, že jsem se závislosti na Viktorovi dočista zbavil. Tu a tam jsem si na internetu prohlédl jeho fotky a pokoušel se živě vybavit, jak voněl a jak líbal. Znovu jsem začal intenzivně číst.

Trvalo to další dva týdny, než jsem ho zcela náhodou zahlédl na konci přestávky během Mahlera. Hlediště ještě zelo prázdnotou, jak se diváci jen pomalu vraceli z rozptýlení u baru, a jeho hlava dramaticky vyčnívala na pozadí rudých potahů křesílek. Seděl mezi obyčejnými smrtelníky, o pěkných pár řad nahoru. Strnul jsem uprostřed krkolomného plížení podél již usazených posluchačů. Stará dáma pode mnou musela hlasitě zakašlat, aby mě odehnala o kus dál. Nevšiml si mě, zasněně zíral na zdobný strop koncertního sálu a ruce měl založené na klíně.

Byl zpátky.

Zbytek koncertu si prakticky nepamatuju.

Během závěrečného aplausu jsem se neklidně ohlížel, ale mezi stojícím obecenstvem ho nešlo spatřit. Potlesk ještě ani neutichl a já se hnal kolem roztrpčené dámy ven ze stísněných uliček hlediště. Zapomněl jsem na všechny úvahy předchozího měsíce. Jako když konečně ztratíte chuť kouřit, ale jakmile spatříte cigaretu, už se po ní sápete nenechavými prsty. Byl by hřích nevyužít jeho přítomnosti.

Zůstal jsem zaklíněný ve dveřích do foyer, nedbaje na bručivé protesty kolemjdoucích, a modlil se za jeho příchod. Naštěstí jsem odhadl směr jeho pohybu správně, o několik nekonečných sekund později se zjevil v davu opodál. Nechtěl jsem ho oslovit. Zásadně se to sice vylučovalo s mým záměrem mluvit s ním, ale nesmělo se stát, že budu zase dotírat.

,,Dobrý večer, Joshi," pozdravil s obvyklým dech beroucím úsměvem a zablokoval východ úplně. Otočil jsem k němu hlavu, jako bych ho teprve nyní zaregistroval.

,,Dobrý večer," odpověděl jsem a doufal, že alespoň na příštích pár minut se bezpečně schovám za masku formálnosti. Znovu vyrazil dál k šatnám a já ho následoval.

,,Tentokrát jsi to zkusil z opačné strany sálu?" Přece jen jsem začal.

,,Nebylo to poprvé. Rád sedím v prázdném hledišti po skončení koncertu," pokrčil rameny. ,,Poslouchám to ticho v prostoru, který byl ještě před chvílí naplněný zvukem a elektrizující energií publika a orchestru… cítím pak cosi jako post-orgasmickou blaženost. A někdy prázdnotu. Žádný koncert nejde zopakovat."

Odrovnal mě svou upřímnou výpovědí, patrně ještě rozněžnělý a ovlivněný vyslechnutou symfonií. Skoro jsem zapomněl na všechny přízemní pohnutky, kvůli kterým jsem tak snažně zaranžoval střetnutí ve dveřích. Těkal pohledem po foyer, zhodnotil kalamitní situaci u šaten, a zadíval se zpátky na mě. Oněměle jsem ho pozoroval.

,,Turné proběhlo výtečně, děkuji za optání," popíchl mě.

,,Já děkuji za upozornění, že na něj odjíždíš."

Skoro užasle povytáhl obočí.

,,Myslel jsem, že o mně víš všechno. Psalo se to na stránkách filharmonie."

Zalitoval jsem ukvapeného obvinění. Ještě teď jsem nemohl uvěřit, že mi to uniklo. Ale nic to neměnilo na faktu, že jsem mu nestál ani za jedno slovo rozloučení. Bloudil jsem očima po černobílých fotografiích členů orchestru, visících na stěně foyer, a v mozku měl vzduchoprázdno. Teď už se nesmím poddat žádnému zjevnému oslnění - v situaci po sexu už by působilo jedině uboze a vlezle. Tím pádem mi nezbyla jediná věta, kterou bych mohl vyslovit.

,,No…" odkašlal jsem si. Ticho se začínalo protahovat. Oba zároveň jsme si periferně všimli starého pána v proužkovaném obleku, který začal horlivě mávat naším směrem. Viktor k němu vyslal srdečný úsměv a pokynul mu, aby vteřinku vydržel. Uvnitř mě se navzájem přebíjela zuřivost a zklamání.

,,Přijď někdy večer."

Tohle ne. Tohle už tu bylo. Nebo ano? Další zázrak v podobě vymodleného pozvání?

,,Kdy večer?" Nebudu sebou nechat takhle smýkat. Už žádné zahanbující pokusy o zvonění na dveře jeho bytu.

,,No… až bude večer. Tma a tak, však to znáš."

Myslel jsem, že mu skočím po krku. S neotřesitelnou spokojeností a pobavením mi hleděl přímo do očí a ani na sekundu nezaváhal, že bych odmítl. Pán v obleku se blížil k nám.

,,Jsi gay?"

Vyhrkl jsem to sice potichu, ale až příliš zoufale. Zastrčil si několik černých kudrlin za ucho. K mému údivu se ho to nijak nedotklo.

,,Nevím. Měl bych to vědět?"

Otevřel jsem ústa naprázdno dokořán.

,,Mám rád, když mě lidi obdivují," pokračoval, jako by pochopil, že mi to nestačí.

,,Cože? Madonna taky nejde po koncertě mezi lidi a nepolíbí fanynku z první řady!" Rozesmátě na mě vycenil zuby. ,,Fajn, Madonna byl blbý příklad."

,,Říkal jsem ti, že se mi líbí, jak mě hltáš."

,,Jenom žvaním hlouposti."

,,Ztrácíš hlavu, jakmile si k tobě stoupnu blíž než na pět metrů."

,,To mě vážně těší, že sis toho všiml…"

,,Většina lidí trapně dolézá, ale ty se jen motáš na tom samém místě a červenáš se."

,,Protože jsem naivní zoufalec, který si každé setkání s tebou přesně plánuje, aby pak leda koktal. A to ještě se štěstím."

,,Když to takhle říkáš, možná na tom bude něco pravdy…" zamračil se. Zkameněl jsem. S hihňáním mě šťouchnul do ramene. ,,Jsi k sežrání, ty štěně."

,,Viktore!" zahalasil onen lehce obézní šedesátník a popadl ho za ruku, s kterou mu divoce třásl. ,,Četl jsem neuvěřitelné zprávy o vystoupení v Torontu. Musíš mi popsat, jak jsi nastudoval toho Wagnera. A kdo je tady tvůj mladý přítel?"

Skoro jsem nadskočil leknutím, když se obrátil i ke mně.

,,To je Josh, můj asistent. Profesor Finnley, Joshi."

,,T - těší mě," zakoktal jsem.

,,Vlastní asistent, no Viktore! Neříkej, že už máš tolik libůstek, že kvůli nim zaměstnáváš takového chudáka chlapce."

,,Dělá to rád," zamrkal nevinně.

,,Kdo by nechtěl hledat ztracené partitury a brát nohy na ramena, jakmile se dirigent rozčílí," ujelo mi. Profesor se rozesmál na celé kolo. Viktor na mě vrhl nevěřícný pohled. Svatouškovsky jsem pokrčil rameny.

,,Doufám, že přijmeš moje pozvání na sklenku sektu. Máme toho hodně co probrat. Jen si vyzvednu kabát."

,,To si vypiješ," zasyčel Viktor naoko výhružně, jakmile se muž vzdálil. Ještě pořád jsem k němu cítil vrcholný respekt a nedalo mi to, abych nezaváhal, ale kdesi v podvědomí už se formovalo soužití s jeho předchozím vyznáním.

,,Rozčílený? To je čas k odchodu," navázal jsem stejně hravým tónem. Přejel si dlaní po strništi na tváři. Stěží jsem odolával touze ho políbit.

,,Jak myslíš, beru zpět svou nabídku návštěvy."

Nevědomky jsem si skousnul spodní ret. Jeho obličej roztál. Stačila drobná nesmělá nevinnost a harmonie v našem mikrosvětě byla opět nastolena. Vzhlédl k profesoru Finnleymu, který právě opodál zápasil s uvazováním šály.

,,Takže zítra."

Zítra. Určil přesný den.

Chce mě vidět zítra.

,,Ano," vydechl jsem omráčeně.

,,Dobrou noc, Joshi." Naposledy si mě změřil pohledem. ,,Opravdu. Úplné štěně."

S přihlouplým úsměvem jsem se za ním díval ještě dlouho poté, co opustil foyer.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Josepphin Josepphin | 18. června 2015 v 20:42 | Reagovat

Tu slovní přestřelku jsem si musela přečíst třikrát. :D
Skvělý! Miluju Joshe, kterej má koule!!! 😍

2 Leegea Leegea | 18. června 2015 v 21:26 | Reagovat

Souhlasím, takhle se mi Josh líbí mnohem víc. Někdo by měl Viktorovi ukázat, že není jediný na světě. Nicméně, jsem pořád velmi nespokojená s tou odmlkou, doufám že se takhle dlouhá nebude moc často opakovat ;)

3 Dannie Dannie | 18. června 2015 v 22:02 | Reagovat

Ja som tusila, ze dnes bude dalsi diel. Proste tusila.. a nesklamal :) usmievala som sa cely cas :)

4 Solivagant Solivagant | 18. června 2015 v 22:20 | Reagovat

Skvělé dia/trialogy - zvláště pak Viktor to má dneska u mě za bludišťáka k dobru, ať je jaký chce egocentrik a trápí malá štěňátka rozličným hraním.

5 Tanna Tanna | Web | 19. června 2015 v 10:39 | Reagovat

Bože, ten je tak roztomile naivní ^^ Vždycky se u toho tak pobavím :D

6 Gee Gee | 20. června 2015 v 14:57 | Reagovat

Panebože, to bylo naprosto dokonalé! Jsem tak ráda že zase píšeš. Ty pocity které mě u tvých povídek provází jsou nenahraditelné.;) Doufám že další část bude co nejdříve, jinak se z toho zblázním.
Jen tak mimochodem, Viktora si dokážu naprosto živě představit, ale zajímalo by mě, jak vypadá Josh.

7 Tea Tea | E-mail | 21. června 2015 v 14:31 | Reagovat

Děkuji moc za všechny komentáře, jste úžasní :)

Leegea: omlouvám se! Musíte mě urgovat :D

Gee: heh, je pravda, že asi ani já jsem nikdy detailně nepřemýšlela nad Joshovým vzhledem!

8 Ax Ax | 11. července 2015 v 16:22 | Reagovat

Né, že bych Tě šla vyloženě urgovat, ale dýl než měsíc to nevydržíme.. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama