Maestro (7)

15. dubna 2015 v 16:32 | Tea |  Maestro

Vrátil se zpátky se dvěma elegantními broušenými skleničkami a lahví, kterou jsem probodával očima. Nedokázal jsem k němu vzhlédnout. Kdyby to šlo, vypařím se do éteru.

,,Kolik toho víš o hudbě?"

Položil sklenky na konferenční stolek a s jemným puf otevřel whiskey, zřejmě už byla načatá. Využíval jsem každou sekundu, kdy se soustředil na rozlévání, abych zvážil správnou odpověď. Upadl jsem do takových rozpaků, že jsem zmeškal vhodnou chvíli. Stačilo jedno mrknutí a byl jsem předhozen jeho zvídavému pohledu.



Rázem veškeré prostředí ztratilo smysl. Nacházeli jsme se u něj doma, na jeho pohovce, s jeho alkoholem v ruce, a pořád si mě prohlížel s tím stejným potutelným výrazem jako v metru nebo ve filharmonickém sále. Všiml jsem si, že má dnes strniště o něco delší než jindy.

,,Jak co." Odmlčel jsem se. Lehce sklenku pozvedl v gestu přípitku a usrknul. Pohled ze mě ovšem nespouštěl, asi mu to nestačilo. ,,Začal jsem pozdě."

,,Nikdy není pozdě na zájem u hudbu."

,,Já vím, hodně se snažím. Poslouchám všechno, co jde," vyhrkl jsem bez rozmyslu. I zpoza skleničky jsem rozpoznal onen blyštivý úsměv, z kterého se nedal vyčíst ani výsměch, ani podpora.

,,Pustím ti něco, co teď začínáme hrát." Horlivě pití odložil a přesunul se ke stereu. Zlehka jsem se pousmál; hudba ho vždycky vyvedla z míry. Místností se rozezněl pomalý klepavý zvuk, cosi mezi klavírem a zvonkohrou. Na chvíli u té strašidelné melodie zavřel oči.


,,Co je to za nástroj?"

,,Clavicembalo."

,,Je to děsivé." Prakticky jsem šeptal, jako bych se bál narušit hrůzostrašnou posvátnost skladby. Odvrátil se od přístroje a krátce se zasmál.

,,Omlouvám se. Pro hudebního panice bude lepší něco hravějšího."

Na okamžik jsem zkameněl. Viktor se ale soustředil na hledání další desky a nevšímal si mě. Nervózně jsem bubnoval prsty do skleničky. Alkohol mě pálil v krku, ale byla to nejspíš má jediná pomoc. Pokoušel jsem se najít téma, které by mě tak nesráželo k zemi, ale neměl jsem nejmenší tušení, o čem se s ním bavit. Nebo spíš jak s ním vlastně komunikovat.

,,Máte opravdu úctyhodnou sbírku," nadhodil jsem konverzačně.

,,To ano." Ach, jeho slavná pomoc v dialogu, jak já ji miluju. ,,Proč mi pořád vykáš?"

Zarazil jsem se.

,,Neřekl jste…jsi - abych ti vykal. Teda tykal, vám. Tobě."

,,Jsi rozkošný."

Konstatoval to jako ten nejsušší fakt večera, jako by mi právě oznámil, že Schnittkeho skladba má na přebalu vyražené černé písmo. V očích mu hrálo jakési rozjařené potěšení, zároveň zlomyslné a zároveň fascinované tím, jak ve mně vzbuzuje stud a rozpaky. Zdálo se mi, jako by na mě zkoušel svůj půvab a charisma, jako by posunoval hranice, za které mě může zatlačit, aniž bych neomdlel. A zrovna tak bylo možné, že nic nečiní záměrně a jen se užasle kochá účinky svého sex appealu. Nedokázal jsem ho přečíst, ať jsem se ty minulé týdny snažil jakkoliv.

,,Děkuju?" pípl jsem bezradně. Svíral několik desek, kterými se původně prohraboval, a nespouštěl ze mě oči.

,,Proč jsi přišel?"

Hlasitě jsem polknul.

,,Proč jsi mě pozval?"

Zaklonil hlavu v neslyšitelném smíchu a nevěřícně našpulil rty. Tím protiútokem jsem snad překvapil víc sebe než jeho. Najednou se role obrátily a já jako na jehlách čekal, co odpoví.

Napjaté ticho přerušil zvonek.

,,Jídlo, konečně!" Všechny desky spěšně odložil na stojan a kvapným krokem zamířil do chodby. Namísto úlevy z vysvobození z nesnadné konverzace jsem pocítil bublavou zlobu a nedočkavost. Mohlo snad být načasování nevhodnější?

Tlumený hovor utichl a Viktor se vrátil s velkou černou krabicí. Posadil se k jídelnímu stolu a odklopil víko. Uvnitř se nacházelo několik druhů sushi. Ještě pořád jsem seděl na pohovce, váhal jsem, jestli se k němu připojit, nebo ho pozorovat z povzdálí. Neudržel jsem se. Když koutkem oka zachytil pohyb, vzhlédl mým směrem. Znovu se tak vědoucně, ďábelsky pousmál. Jako by se mohl dopředu vsadit, že nevydržím mimo jeho těsnou blízkost.

,,Sushi je super," poznamenal jsem v touze zapříst rozhovor na bezpečné téma gastronomie. ,,Tvoje oblíbené jídlo?"

,,Ani ne," pokrčil rameny a vytáhnul z krabice postupně wasabi, sójovou omáčku a všechny další ingredience. ,,Čas od času dostanu chuť."

,,Já mám nejradši japonskou kuchyni."

,,Ta je skvělá. V Japonsku jsme koncertovali s filharmonií. Je to moc vděčné publikum, americké je oproti němu dost vlažné."

,,Ale já ti fandím," uklouzlo mi. V duchu jsem si uštědřil facku. Zas a znova, pokaždé, když se naskytla příležitost, musel jsem mu předhodit na zlatém podnose svůj obdiv. Jak to, že ho to neznechucuje? Samotnému mi bylo zle.

,,Toho si cením," odvětil, evidentně zaujatý jídlem. Vyskládal sushi na talíř a zamračil se. ,,Omlouvám se, ale neměl jsem tušení, že budu mít společnost. Jinak bych objednal dvě porce."

,,Ne, to ne!" rozmáchl jsem rukama v odmítavém gestu. ,,Už jsem večeřel."

,,Jsem špatný hostitel, nic pořádného jsem ti nenabídnul."

,,To vůbec ne. Nabízíš víc než dost."

,,Vážně?"

Ty jeho černé oči, tak intenzivní a spalující. Chtěl jsem mu zabořit dlaně do havraních kudrlin, spadajících mu do čela, a přitáhnout ho ještě blíž. Chtěl jsem cítit ostrou drsnost jeho vousů na bříškách prstů.

,,Nemyslel jsem to takhle!"

,,Jak… takhle?" popíchl mě s pozvednutím obočím.

Vzrůstala ve mně neuvěřitelná frustrace. Nekonečná smyčka, v té se odvíjela veškerá interakce s ním. Evidentně nahrál na něco dvojsmyslného, aby to vzápětí vetoval a tvářil se nevinně. Užíval si, jak se svíjím a nevydařeně balancuju mezi hrdostí a štěněčí oddaností. Nenáviděl jsem ho.

Zamyšleně si olízl rty.

Oh bože, miloval jsem ho.

Když jsem dál mlčel, pokojně pozvedl hůlky s prvním kouskem sushi k ústům a začal večeřet. Po dvou přežvýknutích se zarazil.

,,Měli bychom si pustit hudební doprovod."

Pokojem se už zase linula klasická melodie, tentokrát odlehčený Mozart, jak mi vysvětlil, a Viktor se vrátil k pokrmu. Ani jeden jsme skladbu nenarušovali mluvením. Vlastně jsem většinu času s ním jen oněměle přihlížel, ať jsem mu pomáhal s přípravou na večerní koncert nebo jen seděl poblíž, když o přestávkách zpytoval svědomí. Vpíjel jsem se do něj nenasytnýma očima a on nijak neprotestoval, tu a tam vzhlédl, napůl ke mně, napůl k přehrávači, jako by skrz něj navazoval kontakt s imaginárním orchestrem, a něco ve mně bobtnalo štěstím. Jako by mě aura jeho osobnosti naplňovala jakýmsi prozřením a uspokojením. Jako by stačilo nezištně zírat a pak zase odejít. Jako s oblíbeným obrazem nebo skladbou - nic konkrétního ani kreativního s ní neprovádíte, jen se jí necháváte pohltit, obohatit, a další odpoledne zas, další večer znova.

Cítil jsem se malátně a rozvlekle, jako když si zdřímnete na letním slunci. Rytmus hudby mi proudil v tepnách a já si živě představil Viktora M. na dirigentském stupínku, tak, jak jsem ho doteď znal. V jeho uvolněném chování jsem spatřoval cosi upokojujícího. Nepotřeba hovoru ze mě sejmula většinu nervozity.

Neuhnul jsem pohledem, ani když se zahleděl přímo do mých očí. Vydržel to několik sekund a vsadil bych se, že kdyby se nevěnoval jídlu, bez potíží se mnou soutěží v zírání až do zítřejšího rána. Pokoušel jsem se dekódovat jeho mimiku, ale zůstával neotřesitelně tajemný.

Proč mě vlastně už dávno neotrávil? Z jakého důvodu snáším jeho polovičaté pobídky a pátravé pohledy? Možná to byla stejná záhada, jako proč se on dávno nezbavil mě.

Dojedl a všechno spláchl zbytkem skotské. Slíznul ze rtů poslední kapky její trpké chuti. Tentokrát jsem oči sklopil. Když jsem se o pár sekund později odvážil podívat, jak odnáší nádobí, zahlédl jsem v jeho obličeji spokojený úsměv. Muselo ho to bavit, vyžíval se v tom. Jenže kde byla ona hranice pro odhození hračky? Jak moc můžu odhalit svou slabost, aniž bych se mu zprotivil?

,,Dáme si ještě?" pozvedl poloprázdnou lahev. Vehementně jsem přitakal a vrátil se zpátky na pohovku. Obrátil jsem do sebe tmavou tekutinu na jedno zhltnutí, až se mi zatočila hlava.

,,Opatrně," zasmál se. ,,Není to voda."

,,Myslíš si, že piju poprvé?"

Pokrčil rameny.

,,Kolik je ti let?"

Stál čelem k reproduktorům a pravou ruku, v které nedržel sklenku, zastrčil do zadní kapsy obtáhnutých kalhot. Kůži všude po těle jsem měl v jednom ohni. Potřeboval jsem další alkohol.

,,Dvacet dva."

,,Říkal jsi, že studuješ literaturu?"

Srdce mi poskočilo radostí. Přece jen si něco pamatoval.

,,Třetím rokem. Čteš rád?"

Rozesmál se a posadil se vedle mě.

,,Ano, zejména partitury."

,,Tam bych slova spočítal na prstech jedné ruky."

,,Divil by ses," ohradil se a usrknul whiskey, ,,hudební terminologie je obsáhlá. Vychází z latiny, ale většina je teď italská."

,,Proč?"

,,Proč co?"

,,Proč normálně neříkáš, aby hráli pomalu nebo rychle?"

Úsměv se mu roztáhl od ucha k uchu.

,,V biologii taky existují latinské názvy, díky kterým se navzájem pochopí jakékoliv národnosti. V hudbě to funguje stejně."

Fajn, byl jsem idiot.

,,Takže znáš termín pro všechno?"

,,Allegro, živě. Maestoso, vznešeně. Legato, svázaně. Grazioso, elegantně…"

Pokračoval ve svém dirigentském výčtu a mně se tajil dech. Každý pojem, vyslovovaný s cizokrajným italským přízvukem, neobvyklými důrazy na slabiky a navíc smíchaný s jeho ruským R, mě utápěl hlouběji a hlouběji do polstrování pohovky. Při písmenu L měl široce otevřená ústa a jazykem tlačil do předních zubů. Obraz tak prachsprostě obyčejný, a pro mě přesto pulzující erotikou.

,,Jsi sexy."

Prostě jsem mu vpadnul do řeči. Přerušil jsem ho uprostřed slova, zůstal na mě zaskočeně civět. Polekal jsem se. Nechtěl jsem to říct nahlas, prostě to ze mě najednou vyklouzlo. Jako by můj mozek už dál nezvládl kličkovat kolem.

Nereagoval. Neuměl jsem posoudit, jestli se zlobí, nebo jen záměrně vyčkává, kam tím sdělením směřuju.

Veškerá odvaha a odhodlanost ze mě rázem vyprchala.

,,Promiň, já… uhm…" Vrátil jsem se do své klasické, ukoktané, nesmělé podoby.

Položil sklenku na stůl a naklonil se blíž. S každým centimetrem, kterým zkracoval vzdálenost mezi námi, jsem se úpěnlivěji omlouval.

,,Nemyslel jsem to tak. Teda ano, myslel, samozřejmě. Chci tím říct, že - "

Panika. Dostával jsem infarkt.

,,Líbí se mi, jak mě hltáš."

Ztichnul jsem. Nemohl jsem se ani nadechnout. Naše obličeje už se téměř dotýkaly.

,,Nehltám," zaprotestoval jsem chabě.

,,Ale hltáš."

Ucítil jsem na tváři letmé škrábnutí strniště, jak pohnul hlavou.

,,Nehl - ah, ano…"

Začal mě líbat. V tu vteřinu bych mu odsouhlasil cokoliv.

Teprve teď jsem si uvědomil, že stále křečovitě svírám skleničku. Naslepo jsem ji položil někam za sebe, díky bohu byla prázdná. Divoce jsem lapal po jeho rtech a nechal se přitisknout do opěrky. Slyšel jsem ho, jak zhluboka oddechuje. Něco uvnitř mé hlavy bez přestávky křičelo.

Můj bože, vlasy.

Potřeboval jsem otevřít oči. Pohled se mi rozostřoval v záplavě černých kudrnatých pramenů. Zvednul jsem ruce, musel jsem do toho pohybu vložit veškeré úsilí, jako bych ani nebyl pánem vlastního těla. Jazykem pronikl do mých pootevřených úst a já se propadal hluboko do temnoty a oslepujícího světla zároveň.

Vpletl jsem mu prsty do vlasů. Byly neuvěřitelné husté a pevné. Bezděčně jsem za ně zatáhnul, když mě kousnul do spodního rtu. Táhle zamručel.

Zatímco se moje ruce konečně po tolika týdnech dotýkaly jeho vlasů, ucítil jsem ty Viktorovy pod spodním lemem trička. Horce pálily jako lávové kameny. Dlaněmi vyjel vzhůru až na mou hruď a když jsem mu opět přitáhnul pár pramenů, zabodl do ní nehty. Vlasový fetiš na obou stranách? Dokonalé.

Nebyl čas na rozpaky a vzájemné popichování. Odtrhl jsem se od něj a bez okolků mu přetáhnul triko přes hlavu. Nemýlil jsem se, když jsem jeho svaly odhadnul ještě před svléknutím. Vypadal stokrát mužněji a dospěleji než já. Přejel jsem mu po ochlupení na hrudi, stejně černém jako jeho vlasy, ale než jsem se stačil dosyta vynadívat na jeho bezchybné vypracované tělo, napodobil mě a já se octnul zčistajasna polonahý.

Na okamžik jsem se cítil nepatřičně a trapně za svou obyčejnou postavu, ale Viktor mě nenechal pochybovat ani o vteřinu déle. Pevně mě chytil za ramena a cuknul se mnou dolů z opěrky. Neudržel jsem se a hlasitě zasténal, když na mě dolehl celou svou vahou a přitiskl k sobě naše nahé hrudníky. Měl jsem pocit, že vybuchnu v extázi. Znovu jsme se začali hladově líbat.

Do uší mi pronikly zvuky smyčců z Mozartovy skladby.

Pravou rukou, v které držíval taktovku, sklouznul dolů k přezce na opasku kalhot.

,,Říkal jsem ti, že mě hltáš," zašeptal se zastřeným pohledem a provokativně mi dlaní nahmatal klín.

Nedokázal jsem odpovědět jinak než zasténáním.

Bastard.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Josepphin Josepphin | 15. dubna 2015 v 17:02 | Reagovat

😳

2 Dannie Dannie | 15. dubna 2015 v 17:51 | Reagovat

Ooooo,ano... <3

3 Leegea Leegea | 15. dubna 2015 v 22:22 | Reagovat

Nemám slov.. (další díl, prosím!)

4 Solivagant Solivagant | 16. dubna 2015 v 12:13 | Reagovat

Ale, ale, mimo jiné pěkně děkujeme za Schnittkeho. (skutečně se u Vás hraje?)

5 Tea Tea | E-mail | 16. dubna 2015 v 18:28 | Reagovat

Děkuji moc za komentáře :)

Solivagant: ano ano, provázel nás celou sezonu, měl 80.výročí narození ;)

6 Solivagant Solivagant | 16. dubna 2015 v 20:40 | Reagovat

Tea: To se tedy máte! ;)

7 Axx Axx | 17. dubna 2015 v 20:18 | Reagovat

Ale né! Úplně jsem zapomněla, že by mohlo být pokračování.. Ale na druhou stranu to bylo nádherné překvapení..
Slintám.. Ne, vážně! Jsou tak sladcí..

8 riimbaud riimbaud | 28. dubna 2015 v 22:27 | Reagovat

Už ani nevím, pokolikáté to čtu a stejně hltám každičké slovo. Nutně potřebuji pokračování!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama