Prosinec 2012

Immortality

23. prosince 2012 v 18:12 | Tea |  About authors


Milí čtenáři,

pokud ještě nějací čtenáři tohoto blogu existují. Je před Vánoci a já bych vám měla nadělit nějakou příjemnou novinku, ale bohužel, čekají na vás pravděpodobně spíše ty horší. Není to nic, co by se očividně ve vašich hlavách už dlouhou dobu neodvíjelo (poprvé po několika měsících jsem se přihlásila na blogový mail a potvrdilo se mi to), takže doufám, že si nebudete zoufat přespříliš.

Blogový svět pro mne dávno skončil. Není to tím, že bych byla věkově stará, jak o tom uvažovala jedna pisatelka mailu (zdravím ji, pokud toto čte), psaní je něco ohromujícího. Nádherného. Když tvořím byť jen tento článek, který je prakticky jediných několik odstavců, které jsem v posledních měsících napsala (když nepočítám esej o domě, v kterém bydlím), duše se mi tetelí a skoro bych přísahala, že musím něco napsat. Řádky. Příběh. Vdechnout mu život. Ponořit se do něj a milovat ho.

Jenže ten problém, o který tu celou dobu kráčí (a jsou to trable valné většiny lidí v mém okolí), je čas - architektura není legrace. Zvyknete si rýsovat patnáct hodin jediný výkres, který představuje úkol pouze do jednoho z mnoha předmětů za týden, a vcelku skromně a seriózně přežívat, pokud nenecháte věci na poslední chvíli. Holt jsem se nerozhodla studovat ledabylou školu, v které trávíte dva dny z týdne a zbytek se povalujete. Slovo nuda NEEXISTUJE.

Včera jsem přečetla pár stran Misanthropy. A také jsem přemýšlela o profesoru Gerardovi a žáčku Frankovi a všech ostatních postavách, které mám hluboko uvnitř sebe. Bohužel pro tuto povídku (jejíž skvostná pokračování a zvraty znám, cítím a vzbuzují ve mně adrenalin, když na ně pomýšlím), její atmosféra a děj vyžaduje mnoho. Není to pár cárů papíru s náhodnými dialogy. Je to pseudoživot, který se musí žít spolu s hlavními charaktery, plakat s nimi a smát se s nimi. Člověk nesmí odběhnout mimo jejich hranice ani na dva týdny, natož na půl roku, rok. A já se tak úpěnlivě soustředit a věnovat této věci nedokážu. Ne nyní.

Vím, že je vám patrně jedno, že jsem šťastná. Že uměním žiju, ne ho píšu. Že se ve škole pohybuju mezi lidmi, kde jsem potkala opravdového živoucího Ryana a další fascinující osobnosti, že mého profesora vyučoval neskutečný Bohuslav Fuchs a že se svým milovaným přítelem oslavím roční výročí.

Omlouvám se vám všem, kteří jste s Wrongem dýchali a vstřebávali jste jeho/moje myšlenky. Někdy se musím omlouvat i sama sobě.

Neříkám, že se vyústění příběhu nikdy nedočkáte, ale nemůžu ani slíbit období, kdy se tak stane. Když mě vyhodí z vysoké, tak rozhodně, ale to se, dej Bůh, nestane. Ovšem můžete mi věřit, že pokud by mi přála literární štěstěna, dozvíte se to.

Děkuji Vám.

Tereza