Červen 2012

The secret goldfish

26. června 2012 v 8:22 | Tea |  About authors
Když jsem tento blog zakládala, docházela jsem na základní školu. Přesně si vybavuji článek, v kterém jsem vyjadřovala svoje obavy z přijímaček na gymnázium. A během učení na ně jsem psala Pianistu. Ne, nerozpomínám se v poznámce na rozloučenou, nebojte. Jen mi připadá úchvatné, co vše už se v mém životě od té doby událo. Samozřejmě že to vím i bez pomoci RID, ale zdá se mi, že když je člověku nabídnut jakýsi záchytný bod, s jehož pomocí může měřit a porovnávat čas, dolehne na něj uvědomění ještě silněji. Jako když se vašim kamarádům kdysi narodili sourozenci a najednou zjistíte, že po létě začnou navštěvovat první třídu.
Při maturitě z češtiny jsem si vytáhla Ivana Děnisoviče, o kterém jsem se zmiňovala v posledním článku, asi osud. Odmaturovala jsem úspěšně s celkovým skóre za čtyři, díky bohu mě nepřelstil ani po všech stranách diskutovaný sloh. Místo odpočinku přijímačkový dril. Ale sen se mi splnil. Byla jsem přijata na obě školy architektury, na které jsem se hlásila (trošku nemilé rozhodování) a snad jsem zvolila správně. Pokud máte dotazy ohledně vašich budoucích záměrů v této oblasti, klidně se ptejte, připadám si zahlcena přijímačkovými zkušenostmi. Povím vám, test z matematiky, deskriptivy a umění podtržený odborným pohovorem, lahůdka. A nás sto vyvolených ze zhruba sedmseti čeká od září peklo i ráj lepení modelů a navrhování.
Ani jsem si nestačila řádně oddechnout a vrhla jsem se (konečně) na autoškolu. A abych snad přece jen nezahálela, dělám taky hostesku a pracuju v call centru. Oh, a ze sestry se ve stejném týdnu stal inženýr a vrhla se na pracovní stáž v americké bance v Praze.
Ale nejlepší třešnička na všech úspěších a štěstí je půlroční výročí s mým přítelem. Co o něm vyprávět? Asi pohádkové lásky existují. Nemůžu tvrdit, že nás nikdy nic nerozdělí, neznám budoucnost, ale chci s ním být navždy. Kreslí stokrát krásněji než já, bubnuje v kapele, libuje si v sypaném čaji a nevynechá se mnou zajímavou výstavu, divadlo či filharmonii. Příští rok bude inženýr. A sleduje se mnou Sex ve městě. První týden v červenci strávíme spolu v Benátkách, Florencii a Římě, v srpnu nás čeká můj zbožňovaný Berlín. A prázdniny uzavřu s rodinou ve Španělsku.
Vzpomínám, že před pěti lety jsem nebyla spokojená s tím, kdo jsem, koho znám a co dělám. Po pěti letech můžu zakřičet, že svůj život miluju. I bez internetových kamarádů, rádoby cool inside džouků na facebooku a hledání podrobných informací o jakékoliv kapele. Takže pokud teď náhodou tápete ve tmě jako kdysi dávno já, nezoufejte :) life's gonna be better.
P.S. Omlouvám se za případnou (ne)úpravu, chytám WiFi při čekání na jízdu ;)
P.P.S. Polovinu kapitoly Wrong mám :)