na Blog.cz

Věrní čtenáři!

Právě jsem odložila charakteristiku Solženicynova Ivana Děnisoviče a konečně zkontrolovala komentáře na blogu i řádně, přes obrazovku počítače, kam se v posledních týdnech zrovna nedostávám, pokud se nejedná o školní věci.

Ozývala jsem se na RID skupině na FB, kde komunikujeme trošilinku živěji a jednodušeji než zde, na blogu, ale omlouvám se všem, kdo žili bez zmínky o mé osobě a prahli po ní :)

Mám za sebou písemné z češtiny a vyšší angličtiny a taky spoustu dní plných učení. Naštěstí už umím celou angličtinu a polovinu češtiny, snažím se vyzískat co nejvíce drahocenného času na tu nejhorší část, deskriptivní geometrii.

Ten zbytek času, který se dá nazvat volným, trávím odreagováním se svým přítelem, dokonce nemůžu ani číst knížky - nerada bych, aby mě odpoutaly od těch povinných dvaceti, ke kterým se teď učím znát veškeré detaily.

Na konci května mi držte palce :) a potom ještě v dalších dvou týdnech, kdy rychle přehodím výhybku a budu se muset připravit na zbytek přijímacích zkoušek. Červen se snad do své druhé -prázdninové- poloviny přehoupne radostně a spokojeně :)

Díky všem za trpělivost a držím palce i vám!

P.S. Frank váhá, co se to vlastně děje mezi ním a Ryanem, a Gerard horlivě a nevrle opravuje písemky ;)

Opatrně jsem se dotýkal povrchu keramického hrníčku, skrz nějž prostupovala horkost ovocného čaje, a pozoroval Gerarda, pátrajícího po knížce, jejíž jméno jsem nestačil zaregistrovat. Bylo příjemné sledovat jeho pohyb z měkkého údolí pokrývek, kde se každá aktivita jevila unáhlená a navýsost zbytečná. Hrál jsem si s párou, která mi zvlhčovala horní ret, a ponechán vlastnímu klidu jsem podléhal myšlenkám na páteční rozepři. Pokoušel jsem se dobrat správného postoje, rozhodnout se, zda mlčení vítězí nad volbou opětovné debaty. Neuměl jsem se přiklonit ani k jedné straně, od němoty mě odrazovala všeobecně propagovaná a zázraky slibující komunikace, od rozhovoru zase jeho bezcennost. Oba dva víme, jak se máme chovat, oba dva známe své chyby.

,,Myslela jsem, že jsi gay?"

Obrátil jsem oči v sloup, abych se posléze opět zadíval na Aliciinu odhalenou postavu. V plavkách, které spíše než určitý druh oblečení připomínaly útržky látky v minimální velikosti, vynikaly její bezkonkurenční křivky jako na ozářeném přehlídkovém mole.

,,Jen proto, že preferuju muže, nesmím ocenit ženskou krásu?"

,,Proč jste se vlastně usmiřovali?"

Jepha nebyl žádný kamarád. Ještě než jsem se stačil posadit k našemu obědovému stolu, stihnul ostatním převyprávět zvláštní ukončení lekce literatury a ještě podivnější opozdilý příchod do následující hodiny. Vymlouvavě jsem čelil Aliciným útokům a Bertově ještě násilnějšímu zvídavému pohledu.

,,Říkal jsem, že je Gerard tu a tam žárlivý."

Čechov a Gogol mi nic neříkali, mým uším zněla jejich jména jako pouhá komická snůška písmen vyslovovaných zrádnými ústy. Za celou hodinu jsem si nepoznamenal jedinou větu Wayova výkladu, jako bych tím protestně poukazoval na skutečnost, že jím vyřčená fakta nenesou žádnou hodnotu. Dokonce jsem si ani nepoznačil výstrahu týkající se následného testu. Jepha nade mnou, schváceně visícím na desce lavice, mlčky zatřásl hlavou, a ani se nepídil po detailech čerstvých neshod. Věděl, že pokud se neodhodlám rozmluvit z vlastních pohnutek, nestane se tak.

Ze záměrně vyvolané letargie mě probralo až zadrnčení zvonku a profesorův příchod k lavici. Během výuky jsem se vyvaroval vzhlížení, takže jsem nedokázal určit, zdali si sabotáže jeho přítomnosti všiml.

Ryan si hrál se samospouští a zachycoval ospalý život ve videopůjčovně spolu s jejími náhodnými návštěvníky.

,,Zlobíš se?"

,,Proč?" zabručel jsem a nahnul se k fotoaparátu, který právě tiše cvaknul. Na displeji se objevil záběr přeplněných regálů a rozevlátých cípů saka muže, jenž mizel ze snímku.

,,Že jsem přišel bez ohlášení."

Jednu z nevýhod vztahu se starším člověkem jsem viděl především v tom, že se mnohem snadněji cítíte jako dítě pobuřující rodiče. Kdyby se Gerard nacházel v rovině mých vrstevníků, snad bych se mohl jeho roztrpčenosti a rezervovanosti vysmát, vzít si ji na mušku a akceptovat roli nadřazeného, která by se rovnoměrně převažovala z jedné strany na druhou. A neříkám, že bych Gerarda vždy považoval za toho dominantního a vševědoucího, dnes už ne, ale tak či onak se situace opět smrskla do fáze, kdy Gerard představoval dopáleného rodiče, který mě v mých očích nesmyslně osočuje.

Před dvěma lety, v tento den, po šesté hodině večerní, byla napsána první věta Wrong.

Fotoaparát, o kterém jsem se již dříve zmiňoval, ležel zapomenut na psacím stole. Ryan ho zběžně prohlédl, jeho technické vybavení a dispozice se ani zdaleka nemohly vyrovnat profesionálním přístrojům, které používal on, ale uznal jeho relativní kvalitu. Vzniklo několik zkušebních snímků, které zachycovaly můj překvapený obličej, když proti mně namířil vysunutý objektiv. V řádku za nimi se objevilo pár rozmazaných, záměrně zkažených snímků uhýbajícího Ryana. Inspekce mého pokoje ho zavedla až ke stojanu s hudebními alby.

,,Plakát Misfits?" zašklebil se, zkoumaje mou nástěnku, když nalezl nahrávky téže skupiny.

Po několika měsících prašných cest, pouště a občasného opuštěného stavení tu byly zóny. Nebyla to sice právě země zaslíbená, jak to vyznívalo z Frankova vyprávění, ale přesto se zdálo, že život zde je o poznání jednodušší. Signál rádia už náhodně nemizel a hodiny s bílým šumem trávili Killjoys jen, pokud dj Dr. DeathDefying ukončil na chvíli vysílání, aby se mohl prospat. Za zaprášenými okýnky TransAmu se míhala světla domků, obchodů, občas i funkčních motorestů a benzinových pump. Cleve, který na takové věci nebyl zvyklý, se nemohl na tu náhlou záplavu barev a tvarů vynadívat. Pravidelně zůstával vzhůru dlouho do noci, zatímco se ostatní střídali u volantu, a hleděl fascinovaně do tmy. I Killjoys však museli připustit, že noci v zónách měly své kouzlo. V porovnání s Wastelands, kde ticho a tmu okolí narušovaly jen reflektory a motor auta, spolu s občasným zavřísknutím některého pouštního zvířete, tu panoval čilý ruch až do brzkých ranních hodin. Vlastně většina obchodů a podniků otevírala až navečer, protože slunce v této divoké době bylo přinejmenším úmorné, ve chvílích, kdy byl vyhlášen zákaz vycházení, přímo smrtící. Většina lidí, pohybujících se v ulicích, mělo vybavení, které je před povětrnostními podmínkami postapokalyptického světa chránilo.