na Blog.cz

,,Proč jste se vlastně usmiřovali?"

Jepha nebyl žádný kamarád. Ještě než jsem se stačil posadit k našemu obědovému stolu, stihnul ostatním převyprávět zvláštní ukončení lekce literatury a ještě podivnější opozdilý příchod do následující hodiny. Vymlouvavě jsem čelil Aliciným útokům a Bertově ještě násilnějšímu zvídavému pohledu.

,,Říkal jsem, že je Gerard tu a tam žárlivý."

Čechov a Gogol mi nic neříkali, mým uším zněla jejich jména jako pouhá komická snůška písmen vyslovovaných zrádnými ústy. Za celou hodinu jsem si nepoznamenal jedinou větu Wayova výkladu, jako bych tím protestně poukazoval na skutečnost, že jím vyřčená fakta nenesou žádnou hodnotu. Dokonce jsem si ani nepoznačil výstrahu týkající se následného testu. Jepha nade mnou, schváceně visícím na desce lavice, mlčky zatřásl hlavou, a ani se nepídil po detailech čerstvých neshod. Věděl, že pokud se neodhodlám rozmluvit z vlastních pohnutek, nestane se tak.

Ze záměrně vyvolané letargie mě probralo až zadrnčení zvonku a profesorův příchod k lavici. Během výuky jsem se vyvaroval vzhlížení, takže jsem nedokázal určit, zdali si sabotáže jeho přítomnosti všiml.

Ryan si hrál se samospouští a zachycoval ospalý život ve videopůjčovně spolu s jejími náhodnými návštěvníky.

,,Zlobíš se?"

,,Proč?" zabručel jsem a nahnul se k fotoaparátu, který právě tiše cvaknul. Na displeji se objevil záběr přeplněných regálů a rozevlátých cípů saka muže, jenž mizel ze snímku.

,,Že jsem přišel bez ohlášení."

Yep, vážně jsem vybrala tuto píseň, i když vyloženě tématicky by se více hodila Edith Piaf nebo Glenn Miller.

Jednu z nevýhod vztahu se starším člověkem jsem viděl především v tom, že se mnohem snadněji cítíte jako dítě pobuřující rodiče. Kdyby se Gerard nacházel v rovině mých vrstevníků, snad bych se mohl jeho roztrpčenosti a rezervovanosti vysmát, vzít si ji na mušku a akceptovat roli nadřazeného, která by se rovnoměrně převažovala z jedné strany na druhou. A neříkám, že bych Gerarda vždy považoval za toho dominantního a vševědoucího, dnes už ne, ale tak či onak se situace opět smrskla do fáze, kdy Gerard představoval dopáleného rodiče, který mě v mých očích nesmyslně osočuje.

Před dvěma lety, v tento den, po šesté hodině večerní, byla napsána první věta Wrong.

Fotoaparát, o kterém jsem se již dříve zmiňoval, ležel zapomenut na psacím stole. Ryan ho zběžně prohlédl, jeho technické vybavení a dispozice se ani zdaleka nemohly vyrovnat profesionálním přístrojům, které používal on, ale uznal jeho relativní kvalitu. Vzniklo několik zkušebních snímků, které zachycovaly můj překvapený obličej, když proti mně namířil vysunutý objektiv. V řádku za nimi se objevilo pár rozmazaných, záměrně zkažených snímků uhýbajícího Ryana. Inspekce mého pokoje ho zavedla až ke stojanu s hudebními alby.

,,Plakát Misfits?" zašklebil se, zkoumaje mou nástěnku, když nalezl nahrávky téže skupiny.

Po několika měsících prašných cest, pouště a občasného opuštěného stavení tu byly zóny. Nebyla to sice právě země zaslíbená, jak to vyznívalo z Frankova vyprávění, ale přesto se zdálo, že život zde je o poznání jednodušší. Signál rádia už náhodně nemizel a hodiny s bílým šumem trávili Killjoys jen, pokud dj Dr. DeathDefying ukončil na chvíli vysílání, aby se mohl prospat. Za zaprášenými okýnky TransAmu se míhala světla domků, obchodů, občas i funkčních motorestů a benzinových pump. Cleve, který na takové věci nebyl zvyklý, se nemohl na tu náhlou záplavu barev a tvarů vynadívat. Pravidelně zůstával vzhůru dlouho do noci, zatímco se ostatní střídali u volantu, a hleděl fascinovaně do tmy. I Killjoys však museli připustit, že noci v zónách měly své kouzlo. V porovnání s Wastelands, kde ticho a tmu okolí narušovaly jen reflektory a motor auta, spolu s občasným zavřísknutím některého pouštního zvířete, tu panoval čilý ruch až do brzkých ranních hodin. Vlastně většina obchodů a podniků otevírala až navečer, protože slunce v této divoké době bylo přinejmenším úmorné, ve chvílích, kdy byl vyhlášen zákaz vycházení, přímo smrtící. Většina lidí, pohybujících se v ulicích, mělo vybavení, které je před povětrnostními podmínkami postapokalyptického světa chránilo.

Ráno se vyznačovalo nervózní hektickou atmosférou, balením přikrývek a zmateným pobíháním z místa na místo. Když na to Mikey později vzpomínal, uvědomil si, že ze všeho nejvíc mu nálada vznášející se nad tábořištěm připomínala neklid v lese, když se blíží predátor. Myslel na to, že Frank to už před nimi dokázal, dostal se ze zón až hluboko do Wastelands, když je hledal, ale navzdory tomu mu toto vědomí nepřinášelo klid. Gerard klečel na poslední nezabalené přikrývce a zachmuřeně po ní rozkládal zbraně, které měli k dispozici. Chvíli na ně soustředěně hleděl a pak k sobě svolal zbylé Killjoys.

Když se občas zadívám na facebook, nezbývá mi než závidět lidem, kteří mají čas desetkrát denně postovat videa a statusy. Dělají vlastně něco?

Jak vypadá váš týdenní harmonogram?

My life right now:

Jó, a do toho se snažím přečíst pár stránek knížky, napsat kapitolu Wrong nebo dopis, podívat se na film (tak jednou za dva týdny), sehnat šaty na stužkovák, jít kamarádovi na první koncert kapely, umře vám babička a pokoušíte se podpořit nejlepší kamarádku, které možná umírá maminka, jediný další člen rodiny.

Ale pak se mi podaří dostat na úžasnou hodinu Pana Profesora, i když je to škola navíc, nadšeně přihlížet Michelangelově zásahům do římského urbanismu, získat stoprocentní percentil v TSP nebo udělat rodičům radost kresbou busty, a všechno to pachtění, odříkání a přemáhání stejně stojí za to. No ne?