Břitevníci (5)

19. prosince 2016 v 10:00 | Solivagant

Kapitola pátá
Chystala se další všedně společenská večeře v domě Wayů pro nejbližší spolupracovníky mužů. Gerard hovořil o čemsi vážném s otcem v pracovně a Mikey okukoval Danovu práci v kuchyni s nezávazným hovorem.

"A co se ti vůbec stalo?" zajímal se Way mladší.

"Píchl mě čmelák," pokrčil rameny nezaujatě kuchař.

"Máš alergii?"

"Ne, ale stejně si to dělá, co chce," řekl Dan, podíval se rozmrzele na oteklou ruku a dál pokračoval v krájení masa.

Mikey chvíli přemýšlel nad čmeláky a skleníky k pěstění celoročního ovoce a zeleniny, a pak žertovně nahlas okomentoval viděné, totiž vegana zpracovávajícího maso.
 

Břitevníci (4)

12. prosince 2016 v 10:00 | Solivagant

Kapitola čtvrtá
Slunce prosvítalo škvírami v závěsech, v domě byl klid a ticho a jediné, co Mikeyho častovalo přáním dobrého dne, byl tikot hodin v jeho pokoji. Chvíli jen rozespale mžoural do života, pak ale vstal a odebral se vykonat očistu.

Když se oblékl, vypravil se do přízemí do kuchyně. Nikde nikdo, říkal si a prostupoval dál vylidněným domem. V kuchyni si natočil sklenici vody a celý vyčerpán se posadil.

Cumlal vodu a rozhlížel se přitom po kuchyňském zařízení. Vybavilo se mu, jak tu jako malý stejně tak sedával - jen mu bylo lépe - a popíjel čokoládu se smetanou, kterou mu čas od času připravoval Danův dědeček, jenž tu před ním, také coby kuchař, pracoval. A jak tak vzpomínal na dobu minulou a vody ve sklenici ubývalo, začínalo se mu opět chtít spát, až tam na stole nakonec ze všeho usnul.

Později byl služebníky nalezen a odnesen do ložnice, kde ho opět vysvlékli a oděli do obleku pyžamového. Mikey o ničem z toho nevěděl, ale stejně by mu to bývalo bylo nevadilo, i kdyby věděl. Na to se moc dobře znal. Jediné, co se mu v čase nemoci prohánělo hlavou, byly značně bizarní sny.

Břitevníci (3)

5. prosince 2016 v 10:00 | Solivagant

Kapitola třetí
Mraky ubíhaly, dvorky ubíhaly, červená, zelená, modrá, pole ubíhala, cesty mizely, stromy svištěly, tu-dm, tu-dm, tu-dm, tu-dm. Mikey sdílel kupé s dalšími dvěma cestujícími, pohled upřený ven. Postarší muž sedící naproti četl noviny, občas jimi zašustil při obrácení strany, čímž protrhl pravidelný rytmus kolejí. Druhý muž, který byl let středních, oddychoval ranním před-pracovním spánkem, jakoby snad mohl dohnat probdělé hodiny předešlé noci strávené v náručí mladých milenců. Tu-dm, tu-dm, tu-dm, tu-dm…Hnědá střecha, oranžová střecha, žlutý plot, mokrý pes, třepetající se prádlo, tu-dm, tu-dm.

Vlak dorazil do stanice a s těžkopádným skřípěním zastavil. Mikey otevřel dveře, sestoupil na nástupiště, z vesty vytáhl cibulový ciferník a hned si zkontroloval čas. Sroloval černé rukávy košile, knoflíček, knoflíček, oblékl černé sako, narovnal černou kravatu s malými bílými kosočtverci, v náprsní kapse vyhmátl tabatěrku, zapálil si a sako zapnul.

Prošel malým nádražím, vstříc neznámým ulicím.
 


Břitevníci (2)

28. listopadu 2016 v 10:00 | Solivagant

Kapitola druhá
Páni Wayové seděli v lóži divadelního sálu v uhlazených smokinzích a se zaujetím sledovali cvrkot právě probíhající přestávky. Otec, který se vzdálil na chodbu, aby mohl v klidu hovořit o potřebných věcech s Robertem, správcem domu, již pravidelně proměňoval jakoukoli příležitost v pracovní jednání. Neopomněl tedy ani tento večer. Nazítří se chystal odjíždět na služební cestu, cítil proto nepřeberné nutkání se ještě jednou řádně ujistit, že bude o vše postaráno, třebaže si byl vědom, že má letitá zkušenost neodmyslitelnou hodnotu plnou spolehlivosti a hovoří tedy sama za sebe.

Byl už zkrátka takový. Hlavně nic nenechat náhodě.

Gerard, který do té doby mlsně pokukoval po sále pod nimi, vyhlížeje tak nové tváře ve společnosti, obrátil pozornost k pootevřeným dveřím, pomlaskl a nesouhlasně zakroutil hlavou.

"Jen se na to podívej - chudák Bob. Zase ho moří těmi svými paranoidními řečmi," pravil k Mikeymu a povzdychl si, "Počkej, půjdu ho z těch vůdcovských spárů vyprostit."

Vstal a už byl mezi nimi a šikovně umlouval otce, aby se vrátil k nim a nechal jejich hosta z nižších řad alespoň jeden večer v pokoji. Správce se uklonil, popřáli si příjemný zbytek koncertního představení a již se každý odebíral zpět na své místo.

"Akorát včas," pronesl Gerard.

Břitevníci (1)

21. listopadu 2016 v 10:01 | Solivagant


Úvodní promluva

Když byl Gerard malý, stěžoval si otci, že už chce být velký, že ho nikdo neposlouchá. Když konečně dospěl, přestal si stěžovat a byl vděčný za každý nový den - kdy ho mohl někdo poslouchat a on si mohl říkat a dělat, co chtěl. Tak se na to alespoň díval on, syn z politicky aktivního rodu, jenž se začal na své budoucí role připravovat již coby malé děcko.

Četl, studoval a učil se vypravovat těžko uvěřitelné příběhy; přeci však pravdivé. Co nevěděl, to převedl humornými kličkami do letmých a šálivých šaškáren. Ve jménu svého zájmu se tak stal ostře bystrým bavičem, který se dokázal vlastním jazykem vymotat z jakékoli pučící patálie. Vystupoval před davy a vyhříval se na výsluní svého drzého a sotva odolatelného šarmu, kterýžto mu byl dán jsoucnem do vínku, když se ještě jako sotva znatelná fazolka počal klubat na svět.

Zato jeho mladší bratr Mikey postával raději v jeho zbarveném stínu - tichý perfekcionista s okultním hájemstvím v žilách.

Rod Wayů se skvěl dlouholetou tradicí. Tradicí, která neměla v úmyslu nikam odcházet, ať se dělo cokoli, a tak vychovávala další a další generace plodných mužů starajících se o její úspěch a věhlas. Odešel-li jeden, nastoupil druhý. Nejstarší tak postupně nahrazovali nejmladší. Linie vážené slávy nechřadla, třebaže se občas urodilo i extrémně suché léto.

Bratři Wayové požívali luxusu stále ještě po svém, kdy si mohli žít celkem volně. Nedušeni žhavým okulárem patřícím těm před nimi. Šťastlivci jedni.

Maestro (11)

8. listopadu 2015 v 17:58 | Tea |  Maestro

Toho týdne se konal velkolepý raut po závěrečném koncertu sezony. Pravděpodobně se divíte, že tuto skutečnost oznamuji tak ledabyle a mimochodem, ale díky bohu to neznamenalo závěr mé spolupráce s filharmonií. Konec jedné éry, možná. Ale orchestr přes léto nezamknul sál a neodletěl na Havaj, naopak se věnoval hudebním festivalům, koncertování pod širým nebem a všeobecně neobvyklým událostem, díky kterým si rozšířil publikum a vyšel vstříc mladým a dosud nezaujatým lidem. Netušil jsem, co další dva měsíce přinesou, ale tak nějak jsem počítal se svojí účastí.

Maestro (10)

8. října 2015 v 17:53 | Tea |  Maestro

Uplynulo tři a půl měsíce ode dne, kdy jsem maestra spatřil poprvé, a půldruhého měsíce od chvíle, o níž mohu odpřísáhnout, že mě vzal na vědomí - tedy toho večera, kdy mě poprvé políbil. Troufám si říct, že jsem si za tu dobu osvojil umění mluvit v jeho přítomnosti o ždibek souvisleji, ale stále jsem se nedokázal zcela vyvarovat občasnému červenání a klopení očí. Když jsem přicházel k němu domů, otevíral mi dveře pokaždé s jinou náladou. Jak příznačné jeho rozmarům! Netrvalo dlouho rozluštit, za jakých podmínek barometr jeho duše kolísá. Pokud se skutečně soustředil na hudbu a svou práci, ingoroval mě. Tu a tam procitl, aby mi sdělil nějaký dirigentský postřeh, ačkoliv jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli ho víc než mně neříká nahlas sám pro sebe. Po odehraných koncertech jsem ho nikdy nedoprovázel, ani jednou mě nepozval. Odcházel sám, ať už přímo po představení nebo po rautu, s obvyklým jemným rozloučením na rtech a transem v rozšířených zorničkách. Jak drasticky to kontrastovalo s jeho chováním o přestávkách! Z tehdejšího šokujícího prolomení ledů se stala téměř rutina.

Maestro (9)

10. srpna 2015 v 22:51 | Tea |  Maestro

Můj život se točil jen kolem něho. Z jedné návštěvy týdně se staly dvě. Trávil jsem dny na jeho zkouškách a ostatní večery na koncertech, které dirigoval, a rautech, kterých se účastnil. Byl jsem mu pořád nablízku. Často jen jako pouhý pozorovatel, součást všudypřítomného pozadí, ale k mému vlastnímu údivu jsem se necítil přehlížený a nenaplněný. Tohle byl náš svět. Zachycoval jsem střípky jeho osobnosti a pokoušel se o něm vytvořit celistvý a skutečný, nezdeformovaný obraz. Fascinoval mě. S potěšením jsem zkoumal jeho mimiku, když rozprávěl s osobnostmi hudební scény, těšil jsem se z vět, které ke mně směřoval, jakmile se náhodně přimotal poblíž. Ačkoliv jsem zrovna nepředstavoval hlavní náplň jeho pozornosti, vždycky jsem cítil, že mě vnímá, že si je vědom mé blízkosti a že v jeho očích spatřím vidoucí odraz našeho zvláštního pouta, jakmile se bezděčně střetneme pohledem přes délku celé místnosti. Někdy jsem si důležitě představoval, že jsem jeho pojítkem, kotvou, kterou potřebuje nahmatat ve všech těch náhlých a nenadálých situacích během koncertů a dialogů s cizími a novými lidmi.

Maestro (8)

18. června 2015 v 20:19 | Tea |  Maestro

Ten večer se v mé hlavě odehrával se stejnou frekvencí, s jakou běžely reprízy těch nejprimitivnějších seriálů v televizi. V premiéře večer, pak mezi půlnoci a brzkým ránem, patrně pro ty ubožáky, kteří se ubrečeně opíjeli a přepínali na ovladači programy, a znovu dalšího dne dopoledne. Na rozdíl od vysílání trpěl můj paměťový záznam zásadním nedostatkem - nedal se řádně zpomalit, zaostřit ani přiblížit. Všechno probíhalo tím samým zběsilým tempem, při kterém jako bych namátkově ztrácel vědomí, a musel bych ty okamžiky nutně prožít znovu, abych doplnil slepá místa v mapě. Rozpomínal jsem se na útržky, na záblesky, které zdánlivě nijak nevynikaly, a přesto mi utkvěly víc než to ostatní. Na hrubší kůži prstů v místech, kde držel taktovku. Na obzvlášť zacuchaný pramen vlasů, v kterém jsem se zadrhnul. Na to, jak jeho ruce hřály, zatímco chodidla měl dočista studená. Blahosklonně jsem se usmíval.

Vybavoval jsem si však neustále dokola i ty mrzké chvíle. Jak rozpačitě jsem se s ním loučil, zatímco jemu to evidentně nečinilo sebemenší potíž. Nepolíbil mě. Trapně jsem přešlapoval ve dveřích a téměř se k němu naklonil, ale taková porce troufalosti se na mé straně nedostavila. Uhnul by? Nebo by zkameněle přijal a pak litoval, že se zapletl s tak patetickým naivkou?

Maestro (7)

15. dubna 2015 v 16:32 | Tea |  Maestro

Vrátil se zpátky se dvěma elegantními broušenými skleničkami a lahví, kterou jsem probodával očima. Nedokázal jsem k němu vzhlédnout. Kdyby to šlo, vypařím se do éteru.

,,Kolik toho víš o hudbě?"

Položil sklenky na konferenční stolek a s jemným puf otevřel whiskey, zřejmě už byla načatá. Využíval jsem každou sekundu, kdy se soustředil na rozlévání, abych zvážil správnou odpověď. Upadl jsem do takových rozpaků, že jsem zmeškal vhodnou chvíli. Stačilo jedno mrknutí a byl jsem předhozen jeho zvídavému pohledu.

Kam dál